Malá Alžbětka měla doma dva malinké, čerstvě narozené brášky, kteří jen spali, jedli nebo brečeli. Maminka i tatínek kolem nich pořád běhali a na Alžbětku jim už nezbýval čas.
Alžbětka si z toho ale zas tak moc nedělala, protože měla svůj svět. Měla své plyšové kamarády, se kterými pořádala čajové dýchánky a učila je o všem, čemu ony ještě nerozuměly.
Po čase ji ale přece jen už plyšoví kamarádi trošku omrzely. Ráda by si občas hrála i s někým, za koho nemusí mluvit a pomáhat mu se hýbat a pít čaj. A protože bylo léto a teplo, začala se Alžbětka toulat venku po okolí.
Nejdřív se jen tak procházela po jejich ulici, kde bydleli, ale když zjistila, že ji nikdo nehledá, odvážila se i do vedlejších ulic. Prohlížela si domy, nakukovala skrz plot do zahrad, občas si pohladila nějakého pejska.
Až jednou došla na konec slepé ulice, kde byl úplně vzadu, poslední v řadě, takový zvláštní dům. On ten dům spíš nebyl ani skoro vidět, tak moc byla zahrada kolem něj zarostlá. Alžbětce to skoro připadalo, jako v té pohádce O Šípkové Růžence, kterou jí maminka, ještě před narozením brášků, četla.
Ale tenhle dům Alžbětce nepřipadal jako vhodný domov pro princeznu, žádný zámek to rozhodně nebyl. Protože se ale Alžbětka nudila a taky byla hodně zvědavé děvče, navíc měla pro strach uděláno, rozhodla se ten dům a zahradu trochu prozkoumat.
Po čase ji ale přece jen už plyšoví kamarádi trošku omrzely. Ráda by si občas hrála i s někým, za koho nemusí mluvit a pomáhat mu se hýbat a pít čaj. A protože bylo léto a teplo, začala se Alžbětka toulat venku po okolí.
Nejdřív se jen tak procházela po jejich ulici, kde bydleli, ale když zjistila, že ji nikdo nehledá, odvážila se i do vedlejších ulic. Prohlížela si domy, nakukovala skrz plot do zahrad, občas si pohladila nějakého pejska.
Až jednou došla na konec slepé ulice, kde byl úplně vzadu, poslední v řadě, takový zvláštní dům. On ten dům spíš nebyl ani skoro vidět, tak moc byla zahrada kolem něj zarostlá. Alžbětce to skoro připadalo, jako v té pohádce O Šípkové Růžence, kterou jí maminka, ještě před narozením brášků, četla.
Ale tenhle dům Alžbětce nepřipadal jako vhodný domov pro princeznu, žádný zámek to rozhodně nebyl. Protože se ale Alžbětka nudila a taky byla hodně zvědavé děvče, navíc měla pro strach uděláno, rozhodla se ten dům a zahradu trochu prozkoumat.
Až úplně na konci plotu v něm objevila díru, kterou se tak akorát dalo prolézt. A když se jí podařilo prodrat i křovím, které bylo podél plotu, najednou se ocitla na zarostlé, ale moc krásné a velké zahradě. A konečně mohla i zahlédnout dům v celé jeho kráse.
Zámek pro princeznu to sice nebyl, ale pěkně prostorná stará vila, kam by se vešel pokojíček jak pro Alžbětku, tak i pro oba brášky. A na zahradu by se vešel pořádný bazén, kde by se v létě mohli všichni koupat. A ještě by zbyla spousta prostoru pro maminčiny záhonky květin i pro tatínkovy se zeleninou. Na takové zahradě by se hrálo jedna radost, tolik ukrývaček, tolik skrýší, kde by se mohla schovávat před brášky, tolik stromů, po kterých by mohli společně lézt.
Alžbětka se probrala ze svého snění a pokračovala po zarostlé cestičce k domu. Do zahrady měl dům terasu, ze které vedly dveře do domu, Alžbětka nepřemýšlela a zkusila ty dveře otevřít. Podařilo se jí to, byly odemčené. Potichu vstoupila dovnitř.
Ocitla se v krásné, staré, prostorné kuchyni. Tady by se peklo vánoční cukroví, moc ráda by mamince pomáhala. Pokračovala ale dál do domu. Prošla chodbou, až došla do obývacího pokoje. Pokoj byl velký, měl dokonce krb, uprostřed byla velká sedačka, křesla a, Alžbětka se zarazila uprostřed rozhlížení. „Co tě k nám přivádí, děvčátko?“ V jednom z křesel seděla babička s šedivými vlasy a na klíně měla malého psíka.
Alžbětka se tak vyděsila, že se nezmohla na slovo, ale babička ji uklidnila, že se nemá čeho bát, a nabídla jí, jestli si nedá kakao a bábovku. Alžbětka se zmohla jen na přikývnutí.
Od té doby chodila Alžbětka za babičkou pravidelně. Vyprávěla jí, co bráškové umí nového, nebo jak zase zlobili maminku a nechtěli spát. Alžbětka tu moc ráda trávila čas, protože babička věnovala pozornost jen jí, nikam neodbíhala, nikoho nemusela utěšovat, pozorně poslouchala všechno, co Alžbětka vyprávěla.
Zámek pro princeznu to sice nebyl, ale pěkně prostorná stará vila, kam by se vešel pokojíček jak pro Alžbětku, tak i pro oba brášky. A na zahradu by se vešel pořádný bazén, kde by se v létě mohli všichni koupat. A ještě by zbyla spousta prostoru pro maminčiny záhonky květin i pro tatínkovy se zeleninou. Na takové zahradě by se hrálo jedna radost, tolik ukrývaček, tolik skrýší, kde by se mohla schovávat před brášky, tolik stromů, po kterých by mohli společně lézt.
Alžbětka se probrala ze svého snění a pokračovala po zarostlé cestičce k domu. Do zahrady měl dům terasu, ze které vedly dveře do domu, Alžbětka nepřemýšlela a zkusila ty dveře otevřít. Podařilo se jí to, byly odemčené. Potichu vstoupila dovnitř.
Ocitla se v krásné, staré, prostorné kuchyni. Tady by se peklo vánoční cukroví, moc ráda by mamince pomáhala. Pokračovala ale dál do domu. Prošla chodbou, až došla do obývacího pokoje. Pokoj byl velký, měl dokonce krb, uprostřed byla velká sedačka, křesla a, Alžbětka se zarazila uprostřed rozhlížení. „Co tě k nám přivádí, děvčátko?“ V jednom z křesel seděla babička s šedivými vlasy a na klíně měla malého psíka.
Alžbětka se tak vyděsila, že se nezmohla na slovo, ale babička ji uklidnila, že se nemá čeho bát, a nabídla jí, jestli si nedá kakao a bábovku. Alžbětka se zmohla jen na přikývnutí.
Od té doby chodila Alžbětka za babičkou pravidelně. Vyprávěla jí, co bráškové umí nového, nebo jak zase zlobili maminku a nechtěli spát. Alžbětka tu moc ráda trávila čas, protože babička věnovala pozornost jen jí, nikam neodbíhala, nikoho nemusela utěšovat, pozorně poslouchala všechno, co Alžbětka vyprávěla.
Několikrát se Alžbětka snažila o babičce říct doma mamince a tatínkovi, ale vždycky jí to jen odkývali a běželi dělat něco jiného. A tak si Alžbětka řekla, že babička bude takové její malé, velké tajemství.
Když se Alžbětka od babičky vrátila jednoho dne domů, rodiče byli nějak moc veselí a nadšení, a hned na ni volali, že mají velkou novinku. Snad ne další sourozenec, bezmyšlenkovitě vyhrkla Alžbětka. Rodiče se jen smáli, že to rozhodně ne, že je to něco lepšího. Budeme se stěhovat, koupili jsme větší dům. A co je na tom nejlepší, je jen ve vedlejší ulici, a hned se na něho půjdeme podívat.
Když se zastavili před babiččiným domem, Alžběta vykřikla, že to je přece dům babičky. Rodiče nechápali, o jaké babičce to mluví, a ať se radši jde podívat dovnitř. Bylo to poprvé, kdy sem Alžbětka šla hlavní brankou, a ne dírou v plotě. Zdálo se jí to divné. Co na to babička říkala? A kde bude bydlet ona? S nimi?
Když vešli dovnitř, Alžbětka hned běžela do obývacího pokoje, protože chtěla babičku varovat. Ale křesla byla prázdná a zakrytá před prachem. Jak to? Kde je babička? Kdy se stačila odstěhovat? Vždyť tu ještě dnes dopoledne byla a povídala si s ní.
Když se rodičů pořád dokola vyptávala, kde je babička, kam šla, kde teď bude bydlet, zeptali se jí, jestli myslí tu starou paní, co tu kdysi bydlela. Tak ta umřela už před několika lety, dokonce dřív, než se Alžbětka narodila. Ale jak to? Jak je to možné?
A co když děti skutečně vidí mnohem víc než my dospělí?
Když se Alžbětka od babičky vrátila jednoho dne domů, rodiče byli nějak moc veselí a nadšení, a hned na ni volali, že mají velkou novinku. Snad ne další sourozenec, bezmyšlenkovitě vyhrkla Alžbětka. Rodiče se jen smáli, že to rozhodně ne, že je to něco lepšího. Budeme se stěhovat, koupili jsme větší dům. A co je na tom nejlepší, je jen ve vedlejší ulici, a hned se na něho půjdeme podívat.
Když se zastavili před babiččiným domem, Alžběta vykřikla, že to je přece dům babičky. Rodiče nechápali, o jaké babičce to mluví, a ať se radši jde podívat dovnitř. Bylo to poprvé, kdy sem Alžbětka šla hlavní brankou, a ne dírou v plotě. Zdálo se jí to divné. Co na to babička říkala? A kde bude bydlet ona? S nimi?
Když vešli dovnitř, Alžbětka hned běžela do obývacího pokoje, protože chtěla babičku varovat. Ale křesla byla prázdná a zakrytá před prachem. Jak to? Kde je babička? Kdy se stačila odstěhovat? Vždyť tu ještě dnes dopoledne byla a povídala si s ní.
Když se rodičů pořád dokola vyptávala, kde je babička, kam šla, kde teď bude bydlet, zeptali se jí, jestli myslí tu starou paní, co tu kdysi bydlela. Tak ta umřela už před několika lety, dokonce dřív, než se Alžbětka narodila. Ale jak to? Jak je to možné?
A co když děti skutečně vidí mnohem víc než my dospělí?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)