Už nemůžu čekat...

 

Když jsme se seznámili, nebyli jsme už zrovna úplní mladíci, ale stále jsme měli celý život před sebou. Oba jsme si nesli dobré i, bohužel, ty špatné zkušenosti z předešlých vztahů. Ale vnímali jsme to jako výhodu, už jsme konečně věděli, co chceme od toho druhého, od sebe, od vztahu, a čemu se naopak chceme vyhnout, abychom neopakovali stejné chyby.

Konečně se zdálo, že už je to to ono, že oba víme, co chceme, jsme poučení, máme jasnou a stejnou představu o budoucnosti. Shodli jsme se na tom, že bychom chtěli nejprve trochu víc cestovat, podívat se tam, kam jsme ještě neměli tu možnost, a chtěli bychom to stihnout před zakládáním rodiny.

Oba jsme mohli pracovat odkudkoli, což nám taky dost hrálo do karet, a tak jsme chtěli spojit příjemné s užitečným. Po návratu z cest bychom začali řešit vlastní bydlení, usazení se, a založení rodiny.

Byla jsem tenkrát upřímně hodně překvapená, že jsem potkala někoho, kdo má na život stejný pohled jako já. Už jsem ani nedoufala. Většinou jsem narážela na typy, že už včera bylo na rodinu pozdě a on nechce čekat a být starý rodič. Což mě upřímně dost překvapilo, že tohle téma evidentně neřeší jen ženy. Nebo naopak na muže, kteří měli na všechno ještě spoustu času, názory měli jak puberťáci, a o rodině nechtěli slyšet buď vůbec, nebo někdy, možná, snad, v daleké budoucnosti. Nutno podotknout, že muži z obou skupinek byli většinou téměř stejně staří. 

 

Proto mě tak překvapilo, že jsem narazila na takový unikát, který to má v hlavě srovnané, a ví, co od života chce, a kdy to chce. Nebo to jsem si alespoň myslela na začátku našeho vztahu.

Od našeho seznámení uběhly právě dva roky, a kolik zemí a světadílů jsme od té doby navštívili? Přesně nula. Pokud teda nepočítám dovolené typu wellness v Polsku. O vlastním bydlení, rodině a dalších věcech samozřejmě nemůže být ani řeč, přece jsme si na začátku jasně stanovili pořadí. To ano, jen jsme si asi zapomněli upřesnit časový horizont, protože ten jsme evidentně měli na mysli každý úplně jiný.

Pokaždé, když jsem za partnerem přišla s tím, kdy už začneme plánovat něco konkrétního, kdy se vydáme na nějakou cestu, byla jsem rychle odbyta. Zrovna rozjížděl nějaký projekt, u kterého chtěl být osobně, a nechtěl ho řídit z dálky. Nebo se dělo něco u nich v rodině. Nebo se čekalo, až bude vhodnější chvíle, levnější letenky, lepší doba, dokonalejší světové podmínky.

Pořád bylo něco, proč jsme odjet nemohli. Nehledali jsme způsoby, jak odjet, ale důvody, proč to teď zrovna nejde. Nebo ne já, přítel hledal důvody. Když to takhle trvalo už tak dlouho, že i mně došla trpělivost, a to o mně blízcí říkají, že jsem trpělivá někdy až moc, koupila jsem si letenky a odletěla na dva měsíce sama. 

 

Ano, udělala jsem to natruc. Myslela jsem si, že ho to nějak probere, že si to uvědomí, že za mnou třeba i přiletí. Nestalo se nic z toho. Dokonce jsem po návratu měla dojem, jako by si ani nevšiml, že jsem byla pryč.

Zkoušela jsem ho navnadit na cesty tím, že jsem mu popisovala zážitky z mé cesty, ukazovala spoustu fotek, vyprávěla o lidech, které jsem potkala a poznala. Rychle mě to ale přešlo, když jsem viděla, jak velký o to má zájem.

Naštvala jsem se a uhodila na něj přímo, ať mi řekne, jak si to dál představuje. Kde je ta naše budoucnost, na které jsme se shodli, kdy podle něj už začne. Znovu mě odbyl s tím, že určitě vyjedeme, brzy, ale až… Přestala jsem poslouchat další jeho výmluvy. Uvědomila jsem si, že se musím rozhodnout sama, co chci dál.

Konečně jsem si musela přiznat, že to na začátku byly jen plané sliby, a že se naší plánované budoucnosti nikdy nedočkám. Ale já cestovat chtěla, a ještě víc jsem chtěla rodinu, a tímhle způsobem se to všechno jen oddalovalo a posouvalo, a já nechtěla čekat, až už bude příliš pozdě.

Je mi líto, ale už nemůžu dál čekat. Nechci.