Kde jsem teď, bych nebyla bez toho, co bylo...

 

Jdu a jdu, pomalu, nohu před nohu, je mi jedno, kam mě nohy nesou, cíl už pro mě dávno není důležitý. Můj cíl byly samotné tyhle prosté procházky, toulání se bez omezení. Když několik měsíců nemůžete vůbec chodit, pak jste řadu dalších měsíců svázáni spoustou různých omezení, najednou si tak základního a obyčejného pohybu, jako je chůze, začnete tolik vážit.

Už ani nechci spočítat, kolik dní a nocí jsem strávila tím, že jsem si představovala, jak si zase sama dojdu na svá oblíbená místa, jak se sama projdu, sama budu rozhodovat, kam chci jít a jak ještě dlouho. Jak mě nebudou omezovat žádná zdravotní nařízení, doporučení, nebo co hůř, vlastní tělo. Když se zničehonic, prakticky přes noc, z pohyblivé osoby, stane osoba statická a závislá na ostatních.

Ale tohle všechno je už za mnou, a já si teď zase můžu užívat každičký krok, každý pohyb vpřed. Jen mě to tak někdy dožene, když už zase spadnu do toho, že pohyb a chůze je automatická, tak se vždycky musím zarazit a s pokorou si připomenout, že ani náhodou, a opět si začnu svoje kroky o to víc užívat a vážit si jich.

Proto mám tak ráda tyhle procházky. Měla jsem je ráda už předtím, ale teď si je užívám o to víc. Procházím se svým městem, objevuju uličky, kde jsem ještě nikdy nebyla, zjišťuji, co se kde změnilo, co je nového, co je postaveného nebo zbouraného. Jen tak se toulám a kochám se, jako bych tu byla poprvé, jako bych byla turista, kterého tu vysadili z autobusu, a on má jen ten omezený čas na to, si všechno prohlédnout, všechno vnímat, zapamatovat si, nasát místní atmosféru.

Občas chodím s úplně čistou hlavou, žádné myšlenky se mi v ní nehoní, a jen se kochám a pozoruji kolemjdoucí. Někdy mám ale myšlenek plnou hlavu a snažím se je nějak roztřídit, vyřešit, přerovnat. A někdy, třeba jako zrovna dnes, vzpomínám. 

 

Vzpomínám na to, co jsem tu všechno zažila. Moc ráda třeba vzpomínám na období zdánlivě nekončící řady neúspěšných schůzek. Zrovna v támhleté kavárně naproti divadlu jsem byla na první večeři po procházce. Neměli tam tak velký výběr jídel, ale vařili dobře. Je to moc krásný prostor a já si slíbila, že se tam určitě ještě někdy půjdu podívat a dám si kávu a dortík.

Nebo támhle u řeky, možná to byla ta nejlepší restaurace, ve které jsem kdy byla. A ne nejlepší ve smyslu kuchyně, nebo prostoru, ale spíš jisté populárnosti a možná i cen. A i když jsme s mojí společností měli jiné představy o tom, jak by večer měl skončit, vzpomínám na to ráda a s úsměvem. Moc jsem si tenkrát ten večer užila, byl plný hřejivých úsměvů a jiskřivých pohledů.

Nebo ten vzdálenější park. Už předtím, než jsem tam byla pozvaná, jsem se tam chtěla podívat. A i tam bych se ráda podívala ještě znovu, protože první návštěva bohužel proběhla pro mě ne s úplně nejpříjemnější společností, která chtěla, na mě až moc brzy, navazovat fyzický kontakt, objetí, ruce, což já jsem v tu dobu ani v nejmenším necítila.

Nebo ta asijská restaurace, kde jsme si povídali tak dlouho, že já absolutně ztratila přehled o čase. Seděli jsme tam asi čtyři hodiny, a já myslela, že uběhly sotva dvě. Nebo, když jsme předtím byli na prohlídce muzea. Bohužel to ale bylo naše poslední setkání, protože, když chce jeden lásku a vy mu místo toho nabídnete přátelství, ne každý je schopný to unést a dál se vídat.

Nebo ta kavárna u promenády. Nemají tam moc dobrou kávu ani dorty, ani prostředí tam není nic moc. A moje společnost mluvila a mluvila, že jsem se už přestala namáhat nějak se zapojit do hovoru. 

 

Nebo tady na tom mostě, kde na mě čekával a na každé rande mi přinesl růži, až jsem ho musela jemně upozornit, že je to moc hezké gesto, ale na procházku trochu nepraktické.

Nebo ta hala, kam jsme si šli zahrát tenis, bavili jsme se, smáli se, ale mně tam stejně něco chybělo. Nebo přebývalo? A pak jsme se šli projít kolem rybníka, pozorovali západ slunce, ale já už cítila, že tam nechci být.

Bylo to hodně dlouhé období, takže existuje spousta míst, kde jsem na někoho čekala, oni čekali na mě, kam jsme šli na kafe, večeři, nebo se projít. A i když z některých prvních schůzek byly další, z některých ne, některé skončily v dobrém, některé tragicky, a mohlo by se zdát, že na něco takového by snad bylo lepší zapomenout, pro mě to tak není.

Přes všechno to špatné i dobré, vzpomínám na tohle období moc ráda a s úsměvem na rtech. Měla jsem si to všechno prožít, měla jsem si to zkusit, mělo mě to naučit, co chci, a co rozhodně ne. A bez tohoto období bych nebyla taková, jaká jsem teď, nevěděla bych o sobě to, co vím teď, a hlavně, tolik bych si nevážila toho, co mám teď.

Vím, že to takhle mělo být, že jsem si to všechno měla prožít, protože kdybych šla jinou cestou, nedošla bych tam, kde jsem dnes. A já jsem moc vděčná za to, kde a s kým jsem dnes.