Babi, vyprávěj...

 

 

Babi, vyprávěj.

I když to nikdy nahlas nepřiznám, a spíš se durdím, že už zase, a že jsem jim to vyprávěla nedávno, ve skrytu duše mi to pokaždé udělá radost. Že se o mě vnoučata zajímají, že mě rády poslouchají, že chtějí vyprávět příběhy, které se staly za dávných dob.

A tak se nejdřív naoko zdráhám, ale pak vyprávím. A je úplně jedno, kde jsme, a co děláme. Vyprávím, když na zahradě sbíráme rybíz, vyprávím v kuchyni, když peču nebo vařím, vyprávím ze svého pohodlného křesla v obýváku, a má vnoučata sedí kolem mě a pozorně mě poslouchají.

Když jsem jako mladá holka odešla z domova na vysokou školu, nejen, že to nebylo úplně obvyklé, ale navíc jsem šla sama do cizího města, ve kterém jsem nikdy předtím ještě nebyla. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem tenkrát měla i strach, ale převládalo spíš těšení se, zvědavost, a hlavně touha po svobodě. Konečně jsem měla být někde úplně sama, bez dohledu rodičů. Budu si moct dělat, co jen já sama budu chtít, a na co zrovna budu mít chuť.

Samozřejmě, že moje představy byly mnohem růžovější než realita. Ve škole nám toho nakládali mnohem víc, než na co jsem kdy byla zvyklá. A pokud jsem se s ostudou nechtěla vrátit domů, musela jsem se pravidelně učit, abych všechny zkoušky a testy zvládala. Navíc mě ale zaskočilo zjištění, že svobodný život není jen tak, spíš naopak, a že svoboda je draze vykoupena. 

 

Zjistila jsem, že jsem sice sama a můžu si dělat, co chci, ale taky jsem sama i na ty všechny praktické věci. Takže mi nikdo neuvaří, nikdo nedojde na nákup, nevypere prádlo, neuklidí. To byla ta stinná stránka svobody. Ale časem jsem si na všechno zvykla, zajela si nějaký řád, a stíhala se nejen učit, ale ani jsem neumírala hlady, a něco čistého jsem na sebe taky vždycky měla.

Když už se můj život tak nějak ustálil, začala jsem se poohlížet po okolí, po zábavě, vytvářela jsem si kamarády. A najednou jsem zjistila, že by nebylo špatné si i sama něco vydělat, a nebýt jen závislá na penězích od rodičů. Navíc jsem měla spoustu volného času, který by se tak dal efektivně využít.

Tak jsem se začala poohlížet po nějaké brigádě. Nechtěla jsem ale dělat jen tak něco, chtěla jsem, aby mě to aspoň trochu bavilo, abych tam nechodila otrávená, a aby mi to třeba taky něco dalo, nějakou praxi, znalosti, zkušenosti. 

 

Jednoho dne jsem ve škole zase stála před nástěnkou s různými inzeráty, až jsem si všimla, že přibyl jeden nový, který jsem tam ještě neviděla. Hledali průvodce na prohlídky městem. Historii jsem měla ráda, studovala jsem ji, o městě, ve kterém jsem žila, jsem si toho už spoustu zjistila, a ostatní bych se lehce doučila, navíc jsem ráda vyprávěla lidem, a přiznejme si, i trochu poučovala ostatní o tom, co jsem já věděla, a oni ne.

Jevilo se to tak jako ideální brigáda pro mě. Navíc se prohlídky měly konat večer nebo o víkendu, což mi naprosto vyhovovalo. A tak jsem dostala svou první brigádu. Měla jsem velké štěstí, což jsem si pak potvrdila mezi kamarády a spolužáky, kteří na své práce spíš nadávali a chodili tam jen kvůli penězům. To já ne, já bych to snad dělala i zadarmo, jak moc mě to bavilo.

Po čase mé průvodcovské kariéry, jsem si všimla, že nějak často chodí na mé prohlídky jeden moc pohledný chlapec. Sice jsem měla víc tras, ale jeho jsem už viděla i několikrát na té samé. Jednou mi to nedalo, a po prohlídce jsem šla za ním a zeptala se ho, jestli má tak krátkou paměť, že si moje vyprávění nepamatuje, nebo se bojí chodit po městě sám.

Nejprve byl zaskočený, že jsem ho oslovila, ale pak se začal smát. Prý ani jedno, chodí na mé prohlídky, protože sbírá odvahu mě pozvat na rande, a ještě jí nesebral dostatek. To mi samozřejmě zalichotilo, tak jsem mu chtěla trochu pomoct, a nabídla mu, že mu ráda udělám i soukromou prohlídku po městě, místy, která v našich průvodcovských trasách nejsou.

A zbytek už znáte. Víte, že se tím městem s vaším dědou procházíme do dneška.