Když mi bylo dvacet...

Když mi bylo dvacet, žil jsem takový typický život divokého mladého chlapce. Byl jsem hezký, zábavný, sportovně založený, holky na mě zkrátka letěly, nikdy jsem neměl problém si nějakou sehnat. Víno, ženy, zpěv. Tak bych asi nazval tu svou dobu divokého mládí. Byli jsme mladí, divocí, nespoutaní, svobodní. Mysleli jsme si, že nám svět leží u nohou, že je tu jen pro nás.

Když jsem chtěl, mohl jsem mít po každé víkendové zábavě jinou holku. S klukama jsme objížděli zábavy v širokém okolí. Na některá místa jsme si už museli dávat pozor, protože jsme se nechtěli znovu dostat do křížku s místníma klukama. Holky jsme měli rádi, ale zase se nám kvůli nim nechtělo nikde vyvolávat rvačky, když o pár kilometrů dál na nás čekaly jiné, a mnohem jednodušší cestou.

Kromě zábavy a holek nás s klukama zajímal ještě sport. Všechno ostatní nám bylo ukradené. Musím přiznat, že rodiče si s námi tenkrát museli dost užít. Na druhou stranu, užívali jsme si života, ale nebyli jsme zlí, nebyli jsme žádní sígři. A když bylo doma potřeba, neměli jsme problém přiložit ruku k dílu. 

 

A i když na některé věci z té doby nejsem zrovna pyšný, zpětně musím upřímně říct, že takové divočejší období by si měli zažít všichni, kluci i holky. Je to jen období, vybouříte se, všechno, co chcete, si vyzkoušíte, a pak už se můžete vrhnout do toho spořádaného dospělého života, kde na vás čeká zodpovědnost, důvěra a spolehnutí.

Když se mi ale blížily třicáté narozeniny, a kolem sebe už jsem měl minimálně svobodných a bezdětných kamarádů, uvědomil jsem si, že už toho divočení a svobody bylo až dost, a že už bych chtěl něco jiného. Ze dne na den jsem si uvědomil, že bych už taky chtěl ten život s někým sdílet. Že bych se chtěl probouzet a usínat vedle jedné ženy. Že se mi ani nepříčí představa dětského smíchu, a mít koho učit hrát fotbal, poznávat svět a předávat mu všechny ty velký moudra, který jsem za ta svoje léta získal.

Měl jsem štěstí a do mých pětatřiceti se mi povedlo potkat mou budoucí ženu, vzít si ji, i založit rodinu. Nebudu lhát, trochu jsem se bál, jestli toho na mě nebude moc, jestli mi nebude chybět moje svoboda a divoká léta, jestli si nebudu připadat svázaný, upnutý k jednomu místu, a jestli nebudu mít touhu vzepřít se a vzít do zaječích. Zcela upřímně jsem se hodně bál sám sebe, svých myšlenek a svého chování. Nechtěl jsem svou ženu zradit, nechtěl jsem opustit rodinu, nechtěl jsem být za hajzla. Ale strachu jsem se neubránil. Stoprocentně jsem v sám sebe nevěřil. 

 

Naštěstí ale ve mě věřili jiní, hlavně moje žena. Měl jsem tenkrát takové štěstí, že jsem potkal zrovna ji. Jiné by možná vadila moje minulost, ale ona na to měla stejný pohled jako já. Není špatné se v mládí vybouřit, pokud se ví, kdy se s tím má přestat.

Teď, když se ohlédnu zpátky, nemohl jsem ji potkat v příhodnější dobu. I když jsem se tenkrát bál, jestli už na rodinu není pozdě, a jestli vůbec někoho takového, s kým bych ji chtěl mít, potkám, nebylo by lepšího načasování. Kdybych totiž svou ženu potkal dřív, třeba v mých dvaceti, s jistotou můžu říct, že bychom spolu nevydrželi. Já tenkrát neměl ani pomyšlení na vážné vztahy, natož na zakládání rodiny. Jen bych jí akorát ublížil.

Poznali jsme se přesně v čas, kdy jsme se poznat měli. Dříve by nám to nevyšlo, později by už mohlo být pozdě. Někdy musíme zkrátka věřit ve správné načasování, že všechno má svůj čas, a přijde to v ten správný. A já jsem za to nesmírně vděčný. Protože jsem potkal svou ženu v ten správný čas, máme spolu tři krásné a chytré děti, které už mají své rodiny, a my si i teď, v důchodu, užíváme vzájemnou přítomnost a společný čas stejně, jako na začátku, když jsme se potkali. Neznám nic jako, že bych chtěl utíkat z domova, že bych se chtěl před svou ženou schovávat, že bych chtěl být radši sám než s ní. Nic z toho. Strašně rád s ní trávím čas a užívám si každou minutu, co můžeme být spolu. Je moje největší štěstí, co mě v životě potkalo.