Když se z prarodičů stanou rodiče...

Být vychován prarodiči vás ovlivní, ať se tomu bráníte sebevíc. A to i kdyby vaši prarodiče byli supermoderní a šli s dobou, co to jde. Moji se taky snažili, snažili se porozumět mému světu, ale stále to byli prarodiče, a ne moji rodiče. Ať se snaží sebevíc o cokoli, prarodiče nikdy nemůžou plně nahradit rodiče. Prostě to není možné. Už z podstaty věci, že jste jejich vnuk, kterého mají rozmazlovat, a ne vychovávat.

Najednou se nedobrovolně dostanou do role, kdy mají suplovat rodiče, a to ve všem. A to prarodiče nechtějí, nechtějí být na svá vnoučata přísní, nechtějí jim nic zakazovat. Nechtějí přijít o tu svou roli, na kterou tak dlouho čekali a těšili se. Chtějí si užívat vnoučat, kdy se jim zlíbí, ale pak je zase vrátit rodičům. Však oni už to mají za sebou, oni už rodiči byli, svou úlohu splnili. Teď se zase musí jejich děti starat, jen ať si to pěkně užijí, jako si oni užili s nimi.

Jenže někdy to život zařídí jinak. Někdy si svou roli prarodičů dosyta neužijí, a nezbývá jim nic jiného než se ze dne na den ujmout role rodičů. Jenže oni rodiče už dávno nejsou, už to mají za sebou, už si nepamatují, jak se vychovávají malé, dospívající, pubertální děti, už si to ani nechtějí pamatovat. Chtějí si užívat důchodu, však na to čekali celý život. Až vychovají děti, až jim děti odrostou, až se odstěhují, až jim přivedou své partnery, až si založí své vlastní rodiny, až poprvé spatří svá vnoučata. Jenže někdy nemají na výběr.

A protože se nemůžou jen tak z prarodičů stát rodiče, stane se z nich něco mezi. Něco, co nevědí ani oni, ani vnoučata, jak mají uchopit. Děti najednou nejen, že přišly o rodiče, oni mají ztratit i prarodiče. Najednou tu není máma a táta, ale zmizela někam i rozmazlující babička s dědou. Najednou je tu někdo, kdo není ani rodič, ani prarodič, a nikdo neví, jak to uchopit, jak z toho ven.

Prarodiče mají svá vnoučata, kterým najednou mají dělat rodiče. Děti měli rodiče a prarodiče, a teď mají vlastně koho? Babička, co je rozmazlovala, všechno jim dovolovala, za ní si mohli přijít postěžovat na své rodiče, je na ně najednou přísná a zakazuje a nařizuje. Děda, který si s nimi hrál a učil je vyrábět všechno možné, byla s ním vždycky neskutečná sranda, když s ním mohli vymýšlet nové a nové lotroviny, je najednou nutí dělat úkoly a pomáhat babičce s domácími pracemi.

A to se přesně stalo mně. Takový byl můj případ. Ze dne na den jsem neměl rodiče, a prarodiče mě měli začít vychovávat. To přece nikdy nemůže fungovat. Jenže muselo. Protože, kdyby moji prarodiče svoji roli nezměnili, bůh ví, jak bych skončil. A za to jim jsem nesmírně vděčný, i když jsem samozřejmě takový názor nesdílel třeba v pubertě, když mi zakazovali chodit na diskotéku.

Nemám s čím porovnávat, takže neumím říct, jestli vyrůstat s prarodiči bylo lepší nebo horší, než by bylo s rodiči. Co ale jistě vím, že to bylo jiné. Protože, i když moji prarodiče dělali co mohli a snažili se, nemohli popřít svůj věk a s ním související postoje a názory.

Řekl bych, že jsem měl přísnější výchovu než mí spolužáci a kamarádi, ale dnes jim za to můžu jen poděkovat. Samozřejmě, že jsem se v pubertě bouřil, ale to bych asi dělal i s rodiči. Jen na babičku s dědou jsem si asi zkoušel dovolovat víc. A děda na mě zase byl asi přísnější, než by byl táta.

Kdybych byl vychováván rodiči, moje dětství a dospívání by určitě vypadalo jinak, ale nemyslím si, že by ze mě byl úplně jiný člověk, možná jen trochu. Naopak jsem později zjistil, že to, že mě vychovávali prarodiče, mělo i své výhody. Jelikož jsem byl vychováván řekněme „starou školou“, věděl jsem, jak se chovat na veřejnosti, jak se slušně chovat k holkám. A v ten správný čas jsem zjistil, že právě tohle je moje výhoda oproti ostatním klukům. Že na gentlemanství letí holky v každé době.

Samozřejmě mezi mnou a prarodiči vznikala spousta třecích ploch, nespočetněkrát jsme se hádali, utíkal jsem z domova, křičel na ně, že oni nejsou moji rodiče, tak proč bych je měl poslouchat. Užili si toho se mnou tolik. Řešili starosti s dospívajícím klukem v době, kdy chtěli mít svůj klídek a starat se maximálně o to, kdy bude pršet, a jestli jim na zahradě vylezou brambory.

Měli na výběr, nemuseli si mě brát, mohli mě dát do dětského domova, a já jim nadosmrti budu vděčný, že to neudělali. Protože v tomhle případě si jistý jsem, jsem si jistý, že by ze mě vyrostl úplně jiný člověk. Rozhodně neříkám, že špatný, ale jiný.

Já na výběr neměl, mě se tenkrát nikdo neptal. A ještě, že tak. Jsem rád, že ten výběr udělali tenkrát za mě. A i když vím, že jim to do smrti nikdy nedokážu splatit, alespoň se o to snažím, co to jde. A věřím, že oni to vidí, a moc doufám, že svého rozhodnutí nelitují. I když je mi jasné, že i takové chvíle musely mnohokrát nastat.