Musíš být statečná...

 

 

Celý život jsem slýchávala, že jsem statečná. Musím být statečná. Musím to vydržet. Musím to zvládnout.

Když jsem byla v pubertě, zabil se mi starší brácha na motorce. Byl pro mě vším, milovala jsem ho nadevše, byl moje nejbližší osoba. Rodiče se z toho zhroutili, mě si nikdo nevšímal. Žili ve svém vlastním žalu, ale můj nebrali v potaz. Jako náctiletá holka jsem absolutně nevěděla, jak se s něčím takovým vyrovnat. Až si toho všimla moje babička, ujala se mě, vzala si mě pod svá křídla. Když jsem jí plakala na rameni, stále mi opakovala, že musím být statečná. Že jsem silná holka, že to zvládnu.

S rodiči to už nikdy nebylo jako dřív. Žili jsme spíš vedle sebe v jednom domě než spolu. Od bratrovy smrti už jsem doma necítila domov, necítila jsem rodinnou sounáležitost, necítila jsem rodičovskou lásku. Kdykoli jsem mohla, byla jsem radši někde jinde, u babičky, u kamarádů, později u přítele. 

 

Pravděpodobně i kvůli situaci doma, jsem se do vztahu hnala zbytečně rychle a brzy. Po krátké době jsem chtěla s přítelem bydlet, žít, vytvořit si tak domov, který jsem tolik let postrádala. Jenže jsem tolik tlačila na pilu, a tak moc se snažila, aby náš domov byl perfektní, že jsem si už nevšímala, že náš vztah spíš vyprchává.

Když jsem neplánovaně otěhotněla, myslela jsem si, že je to pro náš vztah nový začátek, takové vzkříšení, nový směr. Samozřejmě, že teď už vím, že to byla největší pitomost. Možná to věděl i někdo tam nahoře, či osud, protože jsem záhy potratila. U přítele jsem podporu nenašla, a tak jsem šla opět za babičkou. Když jsem jí opět, o pár let později, zase plakala na rameni, babička mi znovu opakovala, že jsem statečná, a že to zvládnu.

Když mě nedlouho po potratu přítel definitivně opustil, opět jsem byla babiččina statečná holka. Tak mi to vtloukala do vědomí, že pokaždé, když se mi něco nedařilo, když jsem byla na pokraji svých sil, stoupla jsem si před zrcadlo, a i přes ty potoky slz jsem si stále dokola opakovala: Musíš být statečná. Jsi statečná. Buď statečná. Musíš to zvládnout.

Když oba rodiče vážně onemocněli, a pár měsíců po sobě mě oba opustili, vzlykala jsem babičce na rameni a prosila ji, ať už mi hlavně neříká, že mám být statečná. Že to už nejde, že to nezvládnu. Že mě všichni opouští, a já už nechci být statečná, nejde to, bolí to. Ale babička mě ujišťovala o opaku. Pořád opakovala, že jsem její statečná holka, že to zvládnu, že musím žít dál, že mě toho čeká ještě spousta, co budu muset vydržet, zvládnout, a být statečná.

A měla pravdu. Za pár let mě opustila i ona. A já najednou neměla rameno, kam se jít vyplakat. Neměla jsem už nikoho, kdo by mi připomínal, že musím být statečná. Jak bych v tu chvíli za to byla ráda, kdyby mi někdo zopakoval, že jsem statečná, že to zvládnu. Už ani opakování si mantry před zrcadlem nepomáhalo. I když jsem si myslela, že po tom všem, co už jsem přežila a zvládla, nic horšího přijít nemůže, mýlila jsem se. Až teď přišlo moje nejtěžší období v životě. Neměla jsem nikoho. Neměla jsem pro koho být statečná.

A pak si přišel ty a zachránil si mě. Najednou jsem zase měla pro koho sebrat své síly. Ale prosím tě, slib mi, že mi nikdy nedáš důvod k tomu, abych zase musela být statečná. Já už nechci být statečná. Už nechci nic zvládat sama. Chci se mít s kým dělit o radost i smutek, chci s tebou všechno sdílet. Už to nechci nést všechno sama. Statečná už jsem byla dost.