Když začal chodit do školy, doma se ho rodiče ptali, jaké kroužky by chtěl navštěvovat. Jestli by ho zajímal fotbal, tenis, myslivecký kroužek, přírodovědný, šachy, nebo třeba keramika. Klavír. Byla jeho jasná odpověď. Rodiče na něj překvapeně koukali, slyšeli to od něho poprvé, doma piano neměli, nikdo ani nehrál na žádný jiný hudební nástroj. Kde na to tedy přišel?
Ale on v tom měl naprosto jasno, buď hra na klavír, nebo nic. Snažili se ho přesvědčovat, že nějaký sport s klukama by pro něho byl lepší, nebo taková příroda, co všechno by se na těch výpravách dozvěděl, ale on nechtěl slyšet. O nic jiného neprojevil sebemenší zájem.
Rodiče se radili, a když viděli, že je jejich syn neoblomný, a že by nemělo žádnou cenu ho někam hlásit z donucení, nakonec se dohodli, že mu na půl roku najdou soukromého učitele na hru na klavír, a pak se uvidí. Mysleli si, že je to jen nějaký jeho momentální pohnutek, a že až zjistí, jaká je to práce a kolik teorie k tomu potřebuje umět, rychle ho to přejde.
Z toho důvodu i odmítali pořídit piano domů, že by se na něj akorát prášilo, a za chvíli by ho mohli zase prodávat. A tak musel cvičit jen na hodinách s učitelem, a občas ho pouštěla učitelka hudební výchovy trénovat na školní klavír. Ale to pro něho bylo hrozně málo.
Když nemohl trénovat hraní naživo, vyrobil si aspoň papírovou klaviaturu, a trénoval na ní prstoklad. Tahal ji všude, i do školy, několikrát ho učitelé napomínali, ať dává při vyučování pozor, ale on neustále trénoval pod lavicí.
Uběhl slíbený půlrok a rodiče museli přiznat, že ho to neomrzelo ani náhodou, ba naopak. Přišlo jim, že ho nic jiného, než hra na klavír vůbec nezajímá. Pobízeli ho, ať si jde hrát ven s klukama, ať si jde zahrát fotbal, proběhnout se, jezdit na kole. Ale nic, s ničím neuspěli. On byl tak ponořen do svého hudebního světa, že ten okolní vůbec nevnímal. Dokonce mu bylo i jedno, že si z něj kvůli tomu ve škole dělají srandu a posmívají se mu. Žil si v tom svém světě, ve své bublině, a okolí do něho nepouštěl, jen svého učitele na klavír.
Rodiče se radili, a když viděli, že je jejich syn neoblomný, a že by nemělo žádnou cenu ho někam hlásit z donucení, nakonec se dohodli, že mu na půl roku najdou soukromého učitele na hru na klavír, a pak se uvidí. Mysleli si, že je to jen nějaký jeho momentální pohnutek, a že až zjistí, jaká je to práce a kolik teorie k tomu potřebuje umět, rychle ho to přejde.
Z toho důvodu i odmítali pořídit piano domů, že by se na něj akorát prášilo, a za chvíli by ho mohli zase prodávat. A tak musel cvičit jen na hodinách s učitelem, a občas ho pouštěla učitelka hudební výchovy trénovat na školní klavír. Ale to pro něho bylo hrozně málo.
Když nemohl trénovat hraní naživo, vyrobil si aspoň papírovou klaviaturu, a trénoval na ní prstoklad. Tahal ji všude, i do školy, několikrát ho učitelé napomínali, ať dává při vyučování pozor, ale on neustále trénoval pod lavicí.
Uběhl slíbený půlrok a rodiče museli přiznat, že ho to neomrzelo ani náhodou, ba naopak. Přišlo jim, že ho nic jiného, než hra na klavír vůbec nezajímá. Pobízeli ho, ať si jde hrát ven s klukama, ať si jde zahrát fotbal, proběhnout se, jezdit na kole. Ale nic, s ničím neuspěli. On byl tak ponořen do svého hudebního světa, že ten okolní vůbec nevnímal. Dokonce mu bylo i jedno, že si z něj kvůli tomu ve škole dělají srandu a posmívají se mu. Žil si v tom svém světě, ve své bublině, a okolí do něho nepouštěl, jen svého učitele na klavír.
Když už se za něj přišel domů přimluvit i jeho učitel na klavír, rodiče museli svého syna a jeho zájem začít brát vážně. Když k Vánocům dostal klavír, nikdy ho neviděli tak šťastného a s takovou radostí. Museli mu večer přísně nařídit, aby už šel do postele, jinak by snad hrál až do rána. Ale ráno nemohl ani dospat, jen co si vzpomněl, co včera dostal za dárek, utíkal do obýváku a už zase seděl u klavíru.
Rodiče nevěděli, jestli nemají začít litovat, že klavír pořídili, nemohli ho od něho dostat skoro ani k jídlu. Nakonec se domluvili se synem, i se souhlasem pana učitele, že bude hrát jen určitý počet hodin denně, a jinak se bude věnovat škole, kamarádům a ostatním činnostem.
Postupem času se ho povedlo kamarádům zapojit i do sportovních aktivit, nejvíce si oblíbil lyžování. Kdykoli, kdy to šlo a bylo možné, vyrážel na kopec za vesnici a trénoval. Jeho cílevědomost a píle platila ve všech ohledech jeho života.
Jenže jeho láska k lyžování se mu mohla stát osudnou. Jednu zimu tak nešťastně upadl na zmrzlém sněhu, že si ošklivě zlomil pravou ruku. A se sádrou rozhodně nejde hrát na klavír. Bylo to pro něho zatím nejtěžší období. Strašně se bál, že se mu ruka dobře nezahojí, a on už by si nemohl zahrát nikdy. Nevěděl, co by si počal, hra na klavír byla jeho životní náplní, jeho vším. Nedokázal si život bez hudby a klavíru představit.
Jeho snem bylo hrát sólo v těch největších světových hudebních sálech. Snil o tom, že přímo na něho si lidé budou kupovat lístky, poslouchat jeho vystoupení se zatajeným dechem, a pak mu bouřlivě tleskat ve stoje. Ale s nezahojenou rukou by tomu všemu byl konec. A to by nepřežil.
Naštěstí nešlo o nijak komplikovanou zlomeninu, a vše se dle slibů lékařů správně zahojilo. Sundali mu sádru a mohl se pustit do rehabilitování. Jelikož měl před sebou jasnou motivaci a cíl, šlo mu cvičení hladce a rychle. A brzy se už mohl zase vrátit ke svému milovanému klavíru.
Rodiče nevěděli, jestli nemají začít litovat, že klavír pořídili, nemohli ho od něho dostat skoro ani k jídlu. Nakonec se domluvili se synem, i se souhlasem pana učitele, že bude hrát jen určitý počet hodin denně, a jinak se bude věnovat škole, kamarádům a ostatním činnostem.
Postupem času se ho povedlo kamarádům zapojit i do sportovních aktivit, nejvíce si oblíbil lyžování. Kdykoli, kdy to šlo a bylo možné, vyrážel na kopec za vesnici a trénoval. Jeho cílevědomost a píle platila ve všech ohledech jeho života.
Jenže jeho láska k lyžování se mu mohla stát osudnou. Jednu zimu tak nešťastně upadl na zmrzlém sněhu, že si ošklivě zlomil pravou ruku. A se sádrou rozhodně nejde hrát na klavír. Bylo to pro něho zatím nejtěžší období. Strašně se bál, že se mu ruka dobře nezahojí, a on už by si nemohl zahrát nikdy. Nevěděl, co by si počal, hra na klavír byla jeho životní náplní, jeho vším. Nedokázal si život bez hudby a klavíru představit.
Jeho snem bylo hrát sólo v těch největších světových hudebních sálech. Snil o tom, že přímo na něho si lidé budou kupovat lístky, poslouchat jeho vystoupení se zatajeným dechem, a pak mu bouřlivě tleskat ve stoje. Ale s nezahojenou rukou by tomu všemu byl konec. A to by nepřežil.
Naštěstí nešlo o nijak komplikovanou zlomeninu, a vše se dle slibů lékařů správně zahojilo. Sundali mu sádru a mohl se pustit do rehabilitování. Jelikož měl před sebou jasnou motivaci a cíl, šlo mu cvičení hladce a rychle. A brzy se už mohl zase vrátit ke svému milovanému klavíru.
I přes počáteční nedůvěru rodičů, posmívání se kamarádů, vyčlenění z kolektivu, si stále šel za svým snem, za svou vášní, za svým cílem, a nic a nikdo ho od něho nemohl odradit. Dokonce ani láska. Tu svou životní lásku, lidskou, poznal při svém působení v největším orchestru v zemi. Byla to také muzikantka, hrála od dětství na housle. Měli dost podobnou cestu k úspěchu, takže jeho vášni naprosto rozuměla.
Bál se se s někým seznamovat právě proto, že by nemusela pochopit jeho vášeň a sen, a mohla mu vyčítat nedostatek času. Ale takhle věděl, že potkal tu pravou, že se budou podporovat a fandit si ve svých snech.
Za nedlouho přišla svatba, děti, a dlouho nemusel čekat ani na splnění svého velkého snu, mít svůj vlastní koncert na těch nejdůležitějších hudebních místech na světě. Když byly děti malé a nemusely ještě do školy, brali je na všechna svá vystoupení s sebou. Hlídal vždy ten, který zrovna nehrál. Všem tento život vyhovoval, všichni byli spokojení. Děti se už odmalička, ale nenásilně, pohybovaly v hudebním světě.
S manželkou se shodli na tom, že pro své děti nechtějí to, co měli oni dva v dětství, a že je budou podporovat ve všem, pro co se rozhodnou, i když to nebude hudba. Nechtěli na ně přenášet své sny, ať si přijdou na ty své. Ale samozřejmě měli ohromnou radost, když viděli, jak v dětech láska k hudbě roste.
Byl pyšný na sebe i na své děti, že jim něco tak krásného může předávat, a že ony o to mají zájem. Po letech se mu poté splnil ještě jeden velký sen, který ale do té doby ani netušil, že má. Jejich děti uspořádaly velké světové turné, na kterém si zahráli všichni členové rodiny.
Bál se se s někým seznamovat právě proto, že by nemusela pochopit jeho vášeň a sen, a mohla mu vyčítat nedostatek času. Ale takhle věděl, že potkal tu pravou, že se budou podporovat a fandit si ve svých snech.
Za nedlouho přišla svatba, děti, a dlouho nemusel čekat ani na splnění svého velkého snu, mít svůj vlastní koncert na těch nejdůležitějších hudebních místech na světě. Když byly děti malé a nemusely ještě do školy, brali je na všechna svá vystoupení s sebou. Hlídal vždy ten, který zrovna nehrál. Všem tento život vyhovoval, všichni byli spokojení. Děti se už odmalička, ale nenásilně, pohybovaly v hudebním světě.
S manželkou se shodli na tom, že pro své děti nechtějí to, co měli oni dva v dětství, a že je budou podporovat ve všem, pro co se rozhodnou, i když to nebude hudba. Nechtěli na ně přenášet své sny, ať si přijdou na ty své. Ale samozřejmě měli ohromnou radost, když viděli, jak v dětech láska k hudbě roste.
Byl pyšný na sebe i na své děti, že jim něco tak krásného může předávat, a že ony o to mají zájem. Po letech se mu poté splnil ještě jeden velký sen, který ale do té doby ani netušil, že má. Jejich děti uspořádaly velké světové turné, na kterém si zahráli všichni členové rodiny.
Byl to jejich rodinný koncert. A on si právě na něm uvědomil, že celý život snil o tom, že lidé budou chodit jen na jeho sólo koncerty, ale, že tohle je mnohem lepší. Jen ho nenapadlo o něčem takovém snít ani v těch nejdivočejších snech. Neuměl si ani představit, že by se mu něco tak kouzelného, kdy povedlo.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)