Ahoj, jak se máš...

 

Když jsme se tenkrát rozcházeli, řekl mi, že se nemusím bát, že bychom se někde potkali, že on sám nebude chodit na akce, kam jsme chodili spolu. V tu dobu mi to přišlo jako zbytečná poznámka, však jsme dva dospělí lidé, nerozešli jsme se ve zlém, normálně bychom se pozdravili a šli dál.

Jenže teď se to stalo, potkala jsem ho na plese, kde bych ho vůbec nečekala. A samozřejmě nebyl sám. Ten kulturák není zas tak velký, abychom celý večer mohli předstírat, že se nevidíme. A tak k tomu dřív nebo později muselo dojít. 

 

Klasickou výměnu, jak se máš, co je u tebe nového, rychle vystřídalo představování, protože jsme vedle sebe oba měli své nové polovičky. Jak už to, tak u žen bývá, občas zapůsobí nějaký šestý smysl, a mě nenapadlo nic jiného, než se jeho partnerce při podávání rukou podívat i na tu druhou. Pak jsem bleskurychle stočila pohled i k jeho levé ruce, byl tam, byli manželé. To si tedy pospíšil. 

 

Ale to nemělo být ještě vše. Jeho manželka se mezi řečí zmínila, že je ráda, že se na ten ples vůbec dostali, protože jí teď dost dlouho bylo špatně, a hodila takovým tím všeříkajícím pohledem po svém manželovi. Ten pohled by rozpoznala každá žena, i bez šestého smyslu. Takže navíc ještě čekají rodinu. Rychle jsem zamumlala něco o gratulaci, a že už musíme jít.

Abych to vysvětlila, nerozhodilo mě to, že jsem ho potkala, ani, že má přítelkyni, i když byla přesně opačný typ, než jsem já, což jsem si tenkrát myslela, že se mu nelíbí. Tahle skutečnost by mi byla docela ukradená, náš vztah jsme ukončili v klidu, měla jsem to všechno už dávno uzavřené. Navíc jsem konečně už taky byla ve spokojeném a šťastném vztahu. O nic z toho nešlo, jak jsem říkala, pozdravili bychom se a šli dál. 

 

Skutečnost, která mě ale rozhodila, i když jsem sama sebe přesvědčovala, že to nemá žádný smysl, byla to, že byli manželé, a navíc čekali rodinu. Jeden z důvodů našeho rozchodu totiž bylo i tohle. On byl zarytě proti manželství, a o dětech mluvil jako o něčem, na co je ještě spousta času to řešit. A já nechtěla zůstávat ve vztahu, kde jsem necítila žádnou jistotu v budoucnost, kterou jsem chtěla. Já rodinu chtěla určitě a nechtěla jsem čekat a nechat roky plynout až už bude pozdě. 

 

Takže jsem buď pro něj nebyla ta pravá, se kterou by si to dokázal představit, anebo na něho tahle žena měla jiné páky. Jenže na tohle já nikdy nebyla, a nedokázala bych v takovém vztahu fungovat. Nikdy jsem ve vztahu nepoužívala žádné hry, intriky, ani manipulaci. Vztah je pro mě něco, kde je místo jen na stoprocentní otevřenost a upřímnost.

Takže ano, přiznávám, to setkání mě rozhodilo, ale na druhou stranu mě jen ujistilo, že jsem se tenkrát rozhodla správně, a byla o to vděčnější, kde a s kým jsem teď.