V cizích botách

 

V mém životě nastal moment, kdy jsem se dostala do bodu, že jsem před sebou měla dost těžké životní rozhodnutí. Věděla jsem, že to, jak se teď rozhodnu, ovlivní celý můj zbývající život. A ta závažnost mého rozhodnutí mi to vůbec neusnadňovala. Cítila jsem se na takové rozhodnutí ještě moc mladá, jenže život mi nedal na výběr. Nebo vlastně dal, ale musela jsem se rozhodnout teď. Těžko říct, co by vlastně pro mě bylo snazší. Zda muset přebrat otěže rozhodnutí a všechnu zodpovědnost na sebe, nebo kdyby to za mě život rozhodl sám, a já se s tím musela už jen smířit.

Ale já tu možnost výběru dostala. A neměla jsem chuť plácat si energii přemýšlením nad tím, zda je to ta lepší nebo horší varianta. Veškerou svou energii jsem musela vložit do rozhodnutí, zda budu mít dítě teď nebo už nikdy. Kéž bych tak mohla vidět sebe za pět, deset let. Jaká budu? Co budu chtít? Jak se budu cítit?

Když se rozhodnu pro dítě, nebudu toho později litovat? Nebudu si vyčítat, že jsem se radši nerozhodla pro vzdělání a kariéru? Ale ta se přece dá budovat kdykoli. A když se rozhodnu pro svobodný, bezdětný život, budu svého rozhodnutí litovat? Budu osamocená, stará, opuštěná? Budu si ve stáří vyčítat, že jsem se tenkrát měla rozhodnout jinak, že teď nemám nikoho, na koho bych se mohla obrátit o pomoc, s kým bych mohla sdílet radost a radovat se zase z jeho života?

Proč já? Proč jsem se zrovna já musela dostat do této situace, na tuhle životní křižovatku, která snad nemá žádné správné řešení? Kéž bych se mohla podívat do budoucnosti, snad by to moje rozhodnutí zjednodušilo.

A já takovou možnost dostala. Mohla jsem si vyzkoušet pár dní v cizích botách. Nebylo to tedy přesně tak, že bych se podívala na svůj život v budoucnosti, ale mohla jsem si vyzkoušet pár dní v roli kohokoli. 

 

A tak byl můj výběr jasný. Nejprve jsem si zvolila úspěšnou, bezdětnou ženu s kariérou v oboru, který jsem chtěla studovat. Ráno jsem se probudila v krásném bytě ve velkém městě. Měla jsem šatnu plnou hezkého a elegantního oblečení. Oblékla jsem se do sportovního oblečení a šla se proběhnout po okolí svého bydliště. Bylo krásně udržované, samé parky, čisto, zeleno.

Po návratu jsem si udělala bohatou, ale zdravou snídani, oblékla se, upravila a vyrazila do práce. V práci jsem řešila spoustu důležitých schůzek, dělala vážná rozhodnutí, přicházela se zajímavými nápady. Po práci jsem si zašla na lekci pilates, po cestě si koupila večeři, kterou jsem doma u seriálu snědla. Vykoupala se a šla spát.

Další ten to stejné, a další taky. Pak přišel víkend. Mohla jsem vstávat v kolik jsem chtěla, četla jsem si v posteli, válela se, dokud jsem nedostala hlad. Udělala jsem si pozdní snídani, trochu jsem doma pouklízela, a začala se připravovat na večer, kdy jsem měla sraz s kamarádkou na večeři, a pak jsme chtěly jít někam do baru. V neděli jsem se tak nějak poflakovala po bytě, a moc nevěděla, co sama se sebou.

Něco se mi z takového života vážně líbilo. Ten byt, šatna, svůj prostor, klid, ticho, důležitá práce, čas na sport a pro sebe. Ale celou dobu jako kdyby mě pronásledovalo něco, co jsem neuměla rozpoznat. Až jsem na to přišla. Samota. Samota a opuštěnost. I když celé dny trávila v práci s kolegy, nebo večery s kamarády mezi lidmi, neměla nikoho, ke komu by se večer schoulila v teplákách s drdolem na hlavě a postěžovala si třeba na kolegy v práci, nebo, že měla těžký den. Její byt byl krásný, klidný, tichý, ale studený a prázdný. 

 

A pak jsem dostala druhou možnost. Rozhodla jsem se vyzkoušet si pár dní v botách starší ženy, která má jedno dítě. Probudila jsem se v krásném světlém pokoji zalitém sluncem, které sem pronikalo skrz balkon. Cítila jsem čerstvou kávu, která se až sem linula z kuchyně. Když jsem tam došla, můj manžel si zrovna prozpěvoval při přípravě snídaně. Rozhlédla jsem se po kuchyni, která byla propojena s obývacím pokojem, ze kterého vedly dveře na terasu a na zahradu. Prostor byl plný světla, ale taky věcí, ale ne nepořádku, každá věc měla své místo, a žádná nebudila dojmem, že by tu byla navíc, nebo že by to tu dokonce mohlo fungovat bez ní.

Odpoledne dorazila naše dcera s rodinou, měli jsme už dvě roztomilá a zvídavá vnoučátka. Hráli jsme si spolu a strávili celé odpoledne na zahradě. Krásně jsme si to užili, ale stejně tak jsme si s manželem poté užívali večer v tichosti a klidu.

Další den bylo pondělí, ale já nemusela do práce. Přesněji, nemusela jsem opouštět dům a vypravovat se někam do kanceláře. Měla jsem svou pracovnu doma, pracovala jsem z domova, a náramně mi to vyhovovalo. Svou kariéru jsem pomalu začala budovat, když jsem byla se svou dcerou na mateřské dovolené, a ani si nedokážu představit, že by to bylo jinak. Že bych ji musela co nejdřív strčit do školky, a nastoupit někam do kanceláře, do pracovního shonu, kde bych trávila téměř celý den. Nemohla ji třeba vyzvednout po obědě ze školky, nebo bych nestihla její vánoční besídku kvůli tomu, že bych se musela zdržet v práci.

Nebo, když byla nemocná, že bych se v práci musela doprošovat volna, abych se postarala o vlastní dceru. Takhle jsem si řídila veškerý svůj čas vždy sama, a na prvním místě pro mě vždy byla moje rodina, můj manžel a dcera.

Mohla jsem teď porovnat tyto dva životy, protože mi bylo jasné, že i když ta první žena nezůstane navždy sama, děti nikdy mít nebude, a tak i přes veškerou snahu, jistá opuštěnost a chlad v jejím životě zůstane vždy. Když jsem si zkoušela život té druhé ženy, cítila jsem se obklopená láskou, radostí, štěstím a smíchem. Kdybych to měla jednoduše shrnout, první život mě studil, kdežto ten druhý nádherně hřál. A já mám radši teplo než zimu.