Přesně si vzpomínám, jak jsem se touhle ulicí procházela v těch nových modrých šatech, na nohou bílé lodičky. Mám pocit, že když zvednu hlavu, ta holka půjde proti mně. A přitom je to už přes padesát let. Neskutečný. Spousta toho tady vypadá úplně jinak, a na některých místech bych se zcela určitě i ztratila, zároveň mi to tu ale přijde, jako bych se tu naposledy procházela teprve včera.
Tady na náměstí jsme s holkama chodily do maličké cukrárny na ty nejlepší věnečky a horkou čokoládu. Za mostem přes řeku zase bylo kino, kam jsme chodily na všechny nové filmy, které dávali, ale taky jsme tam často byly na našich prvních rande.
Na tomhle rohu byla tenkrát nóbl restaurace. Nebo alespoň nám, chudým studentům, to tak připadalo. To jsme si vždycky našetřili, a chodili jsme tam oslavovat úspěšně dokončené zkouškové. A kousek od náměstí býval malý parčík, kde byly šikovně schované lavičky, na kterých končila nejedna dvojice své rande, když už ji pro samé chození bolely nohy.
A v téhle uličce byla malá samoobsluha, kam jsem si chodila nakupovat moje skromné zásoby jídla, z kterých jsem se tu ale naučila vyčarovat hotové zázraky. Ne nadarmo se říká, že hlad je nejlepší kuchař, a to já si tenkrát vážně nijak vyskakovat nemohla. Byla jsem vděčná, že jsem sem vůbec na vysokou školu mohla jít, nic dalšího už jsem od rodičů nechtěla. I tak mě podporovali, co mohli, ale já jsem se taky dost otáčela, abych na nich byla závislá co nejmíň.
Pamatuju si, jak jsem si za své první našetřené peníze koupila právě ty modré šaty a bílé lodičky. Do té doby jsem si tady pořád připadala jako malá holka z města. Ale po tom nákupu jsem si konečně připadala jako opravdová mladá dáma. Musím se nad tou malicherností ještě dnes smát. Ale byly to krásné časy, neměnila bych, užila jsem si tu opravdu krásné mládí. Tak jak se říká i dnes, pro mě vysoká škola znamenala ta nejlepší a bezstarostná léta.
A v téhle uličce byla malá samoobsluha, kam jsem si chodila nakupovat moje skromné zásoby jídla, z kterých jsem se tu ale naučila vyčarovat hotové zázraky. Ne nadarmo se říká, že hlad je nejlepší kuchař, a to já si tenkrát vážně nijak vyskakovat nemohla. Byla jsem vděčná, že jsem sem vůbec na vysokou školu mohla jít, nic dalšího už jsem od rodičů nechtěla. I tak mě podporovali, co mohli, ale já jsem se taky dost otáčela, abych na nich byla závislá co nejmíň.
Pamatuju si, jak jsem si za své první našetřené peníze koupila právě ty modré šaty a bílé lodičky. Do té doby jsem si tady pořád připadala jako malá holka z města. Ale po tom nákupu jsem si konečně připadala jako opravdová mladá dáma. Musím se nad tou malicherností ještě dnes smát. Ale byly to krásné časy, neměnila bych, užila jsem si tu opravdu krásné mládí. Tak jak se říká i dnes, pro mě vysoká škola znamenala ta nejlepší a bezstarostná léta.
A i když se mi zdá, jako bych tu já sama studovala teprve před pár lety, dávno tomu není pravda. Vždyť tu jsem dnes proto, že jedu navštívit svoji vnučku. Vnučku, která se sama rozhodla, že chce jít v našich šlépějích. Studovala jsem tu já, moje dcera, a teď i vnučka. Nějak je nám tohle místo souzené. A to nutno podotknout, že ani jednu jsem v jejich výběru nijak neovlivňovala. Samozřejmě věděly, že jsem tu studovala, ale nikdy bych jim do jejich života nemluvila, takový typ mámy ani babičky vážně nejsem.
Ale upřímně musím přiznat, že jsem nadšená, že se obě tak rozhodly, a samy. Možná to značí, že jsem je dobře vychovala, vedla, a předávala jim ty správné hodnoty. A to je kolikrát to nejvíc, co pro své děti můžeme udělat. Jít jim příkladem, podporovat je, směrovat, ale nechat je se samy rozhodnout, jakou cestou a kam chtějí jít.
Ale upřímně musím přiznat, že jsem nadšená, že se obě tak rozhodly, a samy. Možná to značí, že jsem je dobře vychovala, vedla, a předávala jim ty správné hodnoty. A to je kolikrát to nejvíc, co pro své děti můžeme udělat. Jít jim příkladem, podporovat je, směrovat, ale nechat je se samy rozhodnout, jakou cestou a kam chtějí jít.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)