Zkouška přátelství, kterou jsme nezvládly...

Pamatuješ si na naše první setkání? Hrála jsem si na písku, tys ke mně přišla a rozšlapalas mi moje bábovky. A celý život se mi snažíš vnutit, že to bylo omylem, že jsi ještě nenosila brýle a ty bábovky si v tom písku neviděla. A já celý život předstírám, že ti to nevěřím, a že jsem uražená. Nepřeju si nic víc než se s tebou znovu hádat o tom, jak to tenkrát bylo.

Od toho pískoviště jsme to ale společně dotáhly pěkně daleko. Celých devět let jsme seděly v jedné lavici, a jedna bez druhé nedaly ani ránu. Pak, když přišel čas vybírat si střední školu a my zjistily, že budeme muset jít každá na jinou, hrozně jsme se bály, aby to naše přátelství vydrželo. Bylo to pro nás první odloučení. Ale jen jsme si tím ověřily, jak pevné má naše přátelství kořeny. Ani čtyři roky v jiném prostředí a s jinými kamarády neohrozilo to naše kamarádství. Navíc jsme měly stále společný koníček, chodily jsme spolu tancovat.

Když přišly první lásky, zase nás to mohlo ohrozit, byl to další test našeho přátelství. Ale i ten jsme zdárně zdolaly, a zvládly jsme si svůj čas rozdělit mezi nové lásky, ale nikdy nezapomenout i na čas na svou nejlepší kamarádku.

A naše vysokoškolská léta? Ta byla ta nejlepší, která jsme zažily. Našly jsme si společné bydlení, i když jsme studovala každá jinou školu. Ale o to to bylo zajímavější, budovaly jsme si kolem sebe skupinu opravdu dobrých kamarádů. Vždyť nejeden pár se díky nám dal dohromady, a není jich málo, kterým jsme později mohly jít i na svatbu. Za to jsem na nás obzvlášť pyšná, dokázaly jsme spojovat lidi s podobným pohledem na svět, tak jako jsme měly my dvě.

Jenže pak nás měla čekat ta nejtěžší zkouška našeho přátelství, kterou jsme ale ani jedna vůbec nezvládly.

Když jste se seznámili, zdál se nám jako prima kluk. Konečně to vypadalo, že jsi potkala někoho, kdo to s tebou myslí opravdu vážně, a já ti to tak moc přála. Přece jen já už byla nějaký ten rok ve šťastném vztahu s tvým nejlepším bráchou, a oba jsme ti přáli, abys našla něco stejně krásného a vzácného, jako jsme měli my dva.

A ono se zpočátku zdálo, že to je skutečně to ono. Všechno vám šlo tak snadno a hladce, a i docela rychle. Ani jsme se nenadáli, a ty jsi byla těhotná a chystali jste svatbu. Těšila jsem se, jak nebudeme náš čas už trávit jen ve dvou, ale i s našimi dětmi. Kruh se uzavřel, a my zase spolu skončily na pískovišti. Kdo by to tenkrát v té školce řekl.

Myslela jsem si, že obě zažíváme to nejšťastnější životní období. Jenže jsem se tolik pletla. A vždycky si budu vyčítat, že jsem si toho nevšimla dřív. Jak jsem to mohla nevidět? Začala ses mi měnit před očima. Začala si být zamlklejší, zvláštně si reagovala na každý prudší pohyb, na zvýšení hlasu.

Pak si začala nosit sluneční brýle, i když si je celý život neměla ráda. Chodila jsi v dlouhém oblečení, i když bylo teplo. Přestala si nás zvát na návštěvy, a k nám si chodila čím dál míň. Když jsme se ptali, co se děje, nasadila si nacvičený úsměv a odpověděla, že je všechno v pořádku.

Opakovali jsme ti, že tu jsme pro tebe, že na nás se vždycky můžeš spolehnout, jsme tvoji nejbližší, nejlepší kamarádka a tvůj brácha. Když jsi poprvé skončila v nemocnici, byl to pro nás šok. I když sis vymýšlela nějakou historku, které nevím, jestli jsme měli věřit my nebo spíš ty sama, byla nám pravda víc než jasná.

Brácha si to s ním chtěl jít vyřídit osobně, tys ho ale přemlouvala ať to nedělá. Pořád si ho omlouvala. Přemlouvali jsme tě, prosili, nařizovali, brečeli, ale ty ses k němu stejně vrátila. Tolik jsme se trápili, nevěděli jsme, co máme dělat. Odvést tě násilím? Volat na něj policii? Čekat až se stane ještě něco horšího?

Pořád jsme se s tebou snažili mluvit, vysvětlovat ti, prosit, ať odejdeš, ať jdeš k nám, že u nás před ním budeš v bezpečí. Ale ty ses od nás odstřihávala čím dál víc, nebralas nám telefon, neotevírala. Měla jsem takový strach, když jsem o tobě pár dní nevěděla. Ale tobě jako by už všechno bylo jedno, jako bychom ti všichni byli ukradení. Když už si to nechtěla udělat kvůli sobě, ani kvůli nám, proč ne kvůli tomu dítěti?

A pak se stalo to, čeho jsme se obávali v těch nejčernějších snech, zazvonila u nás policie.

Proč si to nechala zajít tak daleko? Proč si nás neposlouchala? Rozumím tomu, že si asi měla svoje důvody, ať už byly jakékoli, a že jsem nebyla ve tvé kůži, ale nikdy to nedokážu pochopit. Tuhle zkoušku našeho přátelství jsme sakra nezvládly. A máme v tom podíl obě dvě. Až se zase jednou potkáme na tom našem pískovišti, snad mi to dokážeš všechno vysvětlit.