Dočtu? Nedočtu.

Upřímně se musím přiznat, že knížky, které jsem nedočetla, vlastně nikdy nebyly mnou dobrovolně vybrané. Buď šlo o dárek, doporučení nebo povinnou četbu. Pamatuji si, že moje první nedočtená knížka byla Pekelná třída od Vojtěcha Steklače. Ten příběh mě hodně nebavil, možná jsem měla dojem, že je spíš určený pro kluky. Knížku jsem měla půjčenou z máminy knihovničky s tím, že když mě to nebude bavit, ať to nečtu. Jenže já do té doby žádnou knihu neodložila nedočtenou a myslela jsem si, že to snad ani nejde, knihu prostě nedočíst do poslední stránky. Nakonec jsem to ale vážně vzdala a knížku vrátila bez toho, abych se dozvěděla, jak to dopadlo.

Co si vzpomínám na další knížky z téhle nedočtené kategorie, tak už šlo jen o povinnou četbu. Asi první byla Kosmova kronika česká, které jsem zvládla přečíst přesně 11 stránek a rychle jsem ji vrátila do knihovny. Už její název a doba napovídá, že je napsaná velmi obtížně a je náročná na čtení a pochopení. Nebo alespoň pro mě, v tom věku, byla nepochopitelná a složitá. A abych splnila jednu přečtenou knihu z prvního období povinné četby, vybrala jsem si místo Kroniky Bibli pro děti – Starý zákon. Další nedočtená knížka, jestli se sem dá vůbec zařadit, byl Dekameron. Kdo z vás už o něm někdy slyšel nebo dokonce četl, tak tuší. Knížka je rozdělena do 10 kapitol, jedna kapitola symbolizuje jeden den vyprávění, a každý den vypráví své příběhy 10 lidí. Tudíž má knížka vlastně 100 kapitol. Já jsem byla schopná přečíst z každého dne jeden příběh, zvládla jsem tedy sotva desetinu knihy. 

Když teď o té knížce tak píšu, mám chuť se na ní, s odstupem času, možná ještě podívat a přečíst si ji. Myslím si totiž, že některé knížky z povinné četby by nebylo špatné si přečíst, až když je člověk starší. Jenže většinu odradí od čtení už jen to, že mají nad sebou přízvisko povinné, a že je někdy museli číst z donucení. Přitom by se jim příběhy třeba líbily. A když jsem viděla dnešní seznamy povinné četby, tak už se je snaží poskládat tak, aby si každý vybral a je tam zařazeno mnoho aktuálních knih. Samozřejmě nejde úplně vyškrtnout klasiku jako je Romeo a Julie, Máj nebo Kytice, ale za mě určitě nikomu neublíží, když si je přečtou. Dokonce bych to viděla jako povinnost pro každého Čecha. Ale podrobněji o povinné četbě, se mám v plánu ještě několikrát rozepsat. 

A pak je tu kategorie knížek, které jsem sice dočetla, ale…. Buď jsem je četla hodně dlouho, nebo tak trochu s donucení anebo jsem to prostě nechtěla vzdát a musela jsem je dočíst pro své klidné svědomí. Sem můžu zařadit, bohužel, i knížky, které jsem si vybrala sama. Jako první třeba zmíním Manon Lescaut, kterou jsem četla na referát do školy, který jsem nakonec nikdy neměla. V paměti mi uvízlo, že jsem tuhle knížku četla strašně dlouho, ale podle svých záznamů (o kterých píši tady) jsem zjistila, že to bylo jen 19 dní (v poznámkách k tomuto článku jsem si napsala, že jsem ji četla asi 2 měsíce). Dnes mi to vůbec jako dlouhá doba nepřijde, ale v období, kdy jsem Lanczovou měla přečtenou za 3 dny, chápu, že mi to jako věčnost připadalo. V případě Manon Lescaut šlo o knížku, která mě vůbec nebavila, ale musela jsem ji dočíst pro svůj pocit. A hlavně jsem ten typ člověka, který nic do školy nikdy neuměl jen tak odfláknout a třeba si obsah jen někde přečíst. 

Da Vinciho kód od Dana Browna patří zrovna mezi ty darované knížky. Je to žánr, který bych si sama v životě asi nepůjčila, ale je dobré si tímhle způsobem rozšířit obzory. Protože přece tu knížku nenechám jen tak ležet, když už jsem ji dostala. Tak tohle „trápení“ mi trvalo přesně 45 dní, než jsem došla ke zdárnému cíli. Nutno ale poznamenat, že tahle bichle se pyšní 431 stranou. Navíc se přiznám, že film jsem nikdy neviděla a takové ani sama nevyhledávám. Ale zase si na tuhle knížku moc dobře pamatuju, protože ji mám spojenou s dvěma událostmi, které se mi v té době staly.

A jak jsem na tom s knížkami teď? Kromě těchto, výše vypsaných knížek, si už na žádné, které bych odložila bez dočtení, nevzpomínám. Snažím si vybírat knížky, které mě zajímají anebo mi mají něco předat či pobavit. A když už narazím na knížku, která mě opravdu moc nebaví, tak k jejímu co nejrychlejšímu dočtení, mě motivuje další připravená kniha, na kterou se už těším. Takže čím dřív tu nezáživnou přečtu, tím dříve budu moct číst další. Naopak se mi vůbec neosvědčilo číst více knížek najednou, což jsem u někoho viděla, že dělá. Já jsem tenhle způsob praktikovala, když jsem zrovna četla anglickou knížku. Že si to jako prostřídám. Většinou to ale, bohužel, vedlo k tomu, že jsem anglickou odkládala, nechtělo se mi do ní, a mezitím jsem přečetla třeba dvě v češtině. Takže teď už jen jedna jediná knížka na nočním stolku.