Na začátek chci upozornit, že fotky jsou pouze ilustrační. Nejde tak o žádnou reklamu ani recenzi.
Je pátek a já se rozhodla, že půjdu z práce dřív, abych se mohla ještě stavit v Palladiu v Havlíkově apotéce, kde jsem si vybrala krém na obličej. Sbalím si věci a vyrážím na tramvaj. Udělalo se zase moc krásně, sluníčko pěkně svítí, a ještě chvíli si ho můžeme užít, než si půjde po celodenní cestě zase odpočinout. Chvíli čekání na tramvaj si krátím tím, že pozoruju sanitku stojící před vstupem do metra a vymýšlím, co se asi mohlo stát. A že je dost hrozný, když se něco stane v podzemí, odkud nevede ani výtah, a kolik času jen zabere, než se dostanete zpátky na denní světlo. Nic moc takhle při pátku a tom krásným sluníčku, protože moje fantazie se vždy rozjede na plné obrátky.
Tramvaj ale už přijíždí a já nastupuji, i když se svezu jen o jednu zastávku, protože je to špatné číslo. V tom na mě promluví nějaká žena, jestli si nebudu sedat, protože stojím nad prázdnou sedačkou. Tak mile se při tom usmívá. Když konečně dorazím na místo, překvapí mě, že už mají před Palladiem velikonoční, nebo možná jen jarní, trhy a jak to tu voní. Předem jsem si našla, kde mám obchůdek hledat, tak pro mě není problém se zorientovat, i když je to tady vždycky dost boj, dostat se vůbec přes ty lidi.
Vcházím do krámku, kde to vypadá jak před několika desítkami let a krásně voní. Už od vchodu mířím najisto za tím, co jsem si už vybrala na jejich e-shopu. Stejně se mě ale přichází zeptat slečna, zda nepotřebuji poradit. Schválí mi, že jsem zamířila správně, beru si krabičku, prohlížím si ještě zbytek zboží a jdu přímo k pokladně. Když slečně pokládám peníze na pult, trochu mě pobaví, že nemůže drobné sebrat svými gelovými nehty. Nic proti nim nemám, jen jsem si myslela, že tohle nositelky trápí jen na začátku, než si zvyknou. Procházím si ještě pár obchodů, koupím si svůj oblíbený vanilkový shake a sjíždím po, marketingově, strategicky umístěných schodech (to abyste vždy museli projít celý obchoďák) do nultého podlaží, abych stihla vlak.
Po cestě sem jsem si všimla, že venku prodávají brambůrky, které mají doma rádi, tak jim je pro potěšení koupím. A radost mi nezkazí ani to, když později zjistím, že mají dvoudenní datum spotřeby. Budu věřit, že jsou tak čerstvé a určitě právě vytažené z trouby, a rovnou balené do těch igelitových sáčků s cedulkou. Když odcházím od Palladia a míjím trhy, kde je cítit, jak se něco peče, zvědavě se otočím za místem, kam stojící pán míří svůj telefon. Najednou vidím prosvítat sluníčko mezi věžemi a hned se mi vybaví pojmenování stověžatá Praha. Krom té krásy mnou ale projede pocit, který mívám v Praze dost často. Nazvala bych ho pocit inspirace. V tu chvíli mám vždy hroznou chuť začít něco tvořit, a že Praha je pro to to nejideálnější místo a přímo mě k tomu vyzývá.
Od toho okamžiku si nesu na tváři potutelný úsměv a nemůžu se ho zbavit. Bohužel ho mám na tváři i ve chvíli, kdy míjím dvě holky, které mají na hlavě snad všechny barvy duhy. Snad si toho nevšimly, ale jejich příčinou se mi úsměv ještě zvětšil. Slyším, jak z podzemní garáže vyjíždí auto, tak počkám, abych mu nevlezla přímo pod kola. Ostatní kolemjdoucí se taky zastaví a mladá žena za volantem se přímo na mě mile a vděčně usmívá. A mně to ten můj úsměv udrží o to dýl.
Mám tak povznášející pocit, že mě nemůže rozhodit ani fakt, že si vedle mě usedají dvě děti s tatínkem. Neberte to špatně, nemám nic proti dětem. Jen nemám ráda uječené, protivné děti ve vlaku. A po mé zkušenosti, kdy jsem zrovna dva dny po sobě měla štěstí na upištěné a vzteklé malé holky s tatínky, pochopte, že třetí den, navíc v pátek, už bych to nemusela vydržet. Naštěstí tyhle děti byly naprosto v klidu a tiché. Ale než se usadily, byla sranda je poslouchat.
Starší brácha se pouští do mladší ségry, že žádný krát jako neexistuje. Že je to násobilka, a že to takhle špatně pak budou říkat i její děti. Bráchovi ale rychle ztuhne úsměv, když se ho tatínek ptá, kde má šálu. To najednou vypadá, že neumí počítat ani do dvou. Po zavolání mamince se ujistí, že u ní v práci ji nenechali. Tatínek teda vyšle syna, aby se běžel podívat do pekárny, kde kupovali koblihy, jestli ji tam nezapomněli. Naštěstí má syn víc rozumu než tatínek a po minutě se vrací s tím, že nikam nejde, protože vlak odjíždí za 5 minut, a to by určitě nestihl. Nakonec, když tatínek znovu volá mamince, jestli tu šálu vůbec syn měl, dozví se, že ji u ní opravdu zapomněli. Když se rozhodli, že si dají k svačině ty koblihy, děti začaly zkoumat z čeho asi jsou. Syn prohlásil, že to těsto bude asi z pšenice a ségra na to, že pšenice je obilí, a jestli by mohli dát taky koblihu jejich psovi.
Ale co chci tímhle vším říct, je to, že z nepodstatného nákupu krému se stalo vlastně pěkné, příjemné a zábavné mini odpoledne. A vůbec nevadí, že to celé trvalo sotva hodinu. Sami vidíte, co můžete za hodinu zažít, pokud si toho ale všimnete. Pro to, aby vám takové maličkosti neutekly, je totiž nejdůležitější vnímat, mít oči otevřené, hlavu zvednutou, poslouchat, a hlavně DÍVAT SE. Zkuste to a třeba budete překvapeni, jaké maličkosti vám dokážou zvednout náladu, vykouzlit úsměv na rtech, a jak dlouho z toho můžete čerpat.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)