Milý deníčku,
já už vážně nevím, co mám dělat. Zkoušel jsem už snad všechno, ale nic. Oni si snad ani nevšimnou. Naschvál jsem do testu nenapsal ani čárku, i když jsem všechno věděl, a nechal si napsat pětku. Spolužáci si totiž vždycky stěžujou na rodiče, že jim dávaj za špatný známky domácí vězení, nebo jim zakazujou telefony, počítače, televizi a tak. Musí se taky třeba víc učit nebo pomáhat doma. Ne, že bych něco z toho chtěl, ale musím vyzkoušet všechno, co mě napadne, abych prostě nějak upoutal jejich pozornost. Alespoň na chvíli. Vždyť by mi stačilo, kdyby mě táta za něco pochválil, nebo mi máma dala pusu před spaním.
Jenže to oni nedělají. Oni se mnou nedělají vůbec nic. Oni na mě totiž nemají čas. Jsou strašně zaneprázdněný a nestíhají. To jsou jejich slova. Podle mě to přece nejde, aby rodiče neměli na svoje děti čas. Přece když už je mají, musí se jim věnovat, hrát si s nimi, starat se o ně, brát je do kina, na kolo, a ven. Tak to je přece na světě zařízený, ne? Dítě má rodiče. Rodiče mají dítě. Takže se o něj musí starat. Přece nejde, aby ho nechali jen tak napospas osudu. Dělej si, co chceš. Tady máš peníze a neotravuj. Co ještě chceš, prosím tě, vždyť jsi už dostal nový mobil, znakový věci, drahý kroužky ti platíme.
To si vážně myslí, že tohle mi stačí? Že mi nějaký blbý učení se na kytaru nahradí to, když by si se mnou máma prostě zazpívala? A tréninky fotbalu mám místo toho, aby se mnou táta šel na zápas? K čemu mi ten blbej fotbal asi tak je, když se táta nepřijde podívat na jedinej zápas. Před kým se mám asi předvést. Kdo mě má místo něj pochválit? Jo, chválí nás trenér, jasně, ale to je přeci úplně něco jiného, než když ti táta řekne: „Synu, dnes jsi byl vážně dobrej, dneska ti to šlo. Zajdeme za odměnu na pizzu?“ Jenže já nikdy s rodičema na pizze ani nebyl. Když už mě náhodou vezmou někam na jídlo, tak je to vždycky do takový tý hrozně nóbl a luxusní restaurace, kde máš na stole tolik příborů, že by po tobě mohli jíst další tři lidi.
A většinou s nima stejně nejsem sám. Přijde mi, jak kdyby mě na ty večeře s cizíma lidma, který neznám, brali vždycky jen proto, že se to asi má. Ty cizí lidi tam totiž taky vždycky mají děti. Nevím, jestli to jsou vůbec jejich vlastní. Občas mi přijde, že by těmhle lidem vždycky stačilo si nějaký dítě půjčit v půjčovně. Jen když je to potřeba, jak auto. „Dneska máme v práci akci pro děti, půjčte mi jedno hodný. Potřebuju se pochlubit před kolegama, že taky zvládám při mý kariéře mít dítě.“
Ale proč? Proč to ty lidi dělaj? Proč se ke svým dětem tak chovaj? Proč to dělá máma s tátou mně? Nejsem už tak malej, abych nechápal, kde se berou děti. Vím, že se rodiče musí rozhodnout a něco pro to udělat, aby měli dítě. Stejně tak, že tomu můžou zabránit, když dítě nechtěj. Vím to ze školy, protože máme ve třídě dvojčata, který se chlubí tím, že jsou ze zkumavky. To znamená, že si je rodiče vlastně koupili, víš? A Tomáš, se kterým sedím v lavici, si zase stěžoval, že mu doma pořád říkaj, že byl omyl a nechtěnej. Že už měli dvě děti, a to by jim bohatě stačilo.
Něco už chápu, nejsem zas takový mimino, ale tohle vážně asi nikdy nepochopím. Já nikdy takovej nebudu. Jestli někdy, až budu dospělej, budu mít děti, tak já se jim budu věnovat. Budu s nima chodit na fotbal, naučím je jezdit na kole a plavat, budu si s nima házet a hrát hry, klidně i ty počítačový. Nikdy nebudu jako máma s tátou. Nevynechám jedinej zápas svých dětí. Budu na každým jejich školním koncertě nebo besídce. Nebudu jim čas strávenej s nima, nahrazovat drahýma dárkama a penězma. Protože peníze jsou sice fajn. Ale co s nima mám dělat? Lepší mámu ani tátu si za ně nekoupím.
Spolužáci si pořád stěžujou, jak je doma nutí se učit, jak je máma pořád zkouší, a táta nutí chodit na tréninky. Jak se musí o pokoj dělit s bráchou nebo ségrou. Jak o víkendu musí trávit čas všichni společně. Jedí spolu, jdou spolu na procházku nebo do kina, jedou k babičce. Co já bych za to všechno dal. Klidně bych se nechal zkoušet pořád dokola, chodil na procházky každý víkend. Dokonce bych i doma pomáhal. Mámě s vařením, tátovi na zahradě. Jenže máma nevaří, a o zahradu se nám stará soused, kterýmu táta platí. A ty babičky, ke kterým kamarádi jezdí na prázdniny, taky nemám. Moje rodiče jsou totiž o dost starší než ty mých kamarádů. Máma s tátou se seznámili až když už byli starší, a možná mě taky ani nechtěli. Ani bych se nedivil, kdybych byl taky omyl. Jako Tomáš.
Tak rád bych měl alespoň sourozence. Klidně i ségru, a klidně bych se s ní i o ten pokoj dělil. Jen abych tu nebyl pořád tak sám. Už jsem vyzkoušel vážně všechno. Nechal si dát pětky, popral jsem se se spolužákem, protože potom vždycky učitelka volá rodičům, aby přišli do školy. Jenže moje se omluvili, že jsou tak zaneprázdněný, že jejich čas je drahocennej. Jednou jsem slyšel, jak se dvě učitelky o mně bavily na chodbě. Prej chudák kluk, rodiče na něj kašlou. K čemu mu to je, že maj prachy. No jo, hogo fogo. Máma architektka, táta doktor. Rodiče pořád v tahu a kluk sám doma.
Ale to teda ne, já nejsem žádnej chudák. Já si to líbit nenechám. Když nepomohlo ani to, že peču na tréninky i kytaru, nosím domů pětky a poznámky, rvu se se spolužákama, hrozí mi ředitelská důtka, peníze utrácím za brambůrky a kolu, zvu si domů kamarády, neuklízím si v pokoji, schválně vylejvám tátův drahej koňak a máminy luxusní voňavky do záchodu, koukám do noci na televizi nebo hraju hry, chodím doma v tátových oblecích a je mi jedno, že na ně něco vyleju nebo do nich něco utřu, dokonce jsem jednou i posprejoval vrata od garáže, vymyslel jsem si něco extra speciálního, čeho už si musí všimnout. A kdyby ne oni, tak ve škole to řešit budou, to už jsem si zjistil.
Deníčku, já totiž zítra uteču z domova.
já už vážně nevím, co mám dělat. Zkoušel jsem už snad všechno, ale nic. Oni si snad ani nevšimnou. Naschvál jsem do testu nenapsal ani čárku, i když jsem všechno věděl, a nechal si napsat pětku. Spolužáci si totiž vždycky stěžujou na rodiče, že jim dávaj za špatný známky domácí vězení, nebo jim zakazujou telefony, počítače, televizi a tak. Musí se taky třeba víc učit nebo pomáhat doma. Ne, že bych něco z toho chtěl, ale musím vyzkoušet všechno, co mě napadne, abych prostě nějak upoutal jejich pozornost. Alespoň na chvíli. Vždyť by mi stačilo, kdyby mě táta za něco pochválil, nebo mi máma dala pusu před spaním.
Jenže to oni nedělají. Oni se mnou nedělají vůbec nic. Oni na mě totiž nemají čas. Jsou strašně zaneprázdněný a nestíhají. To jsou jejich slova. Podle mě to přece nejde, aby rodiče neměli na svoje děti čas. Přece když už je mají, musí se jim věnovat, hrát si s nimi, starat se o ně, brát je do kina, na kolo, a ven. Tak to je přece na světě zařízený, ne? Dítě má rodiče. Rodiče mají dítě. Takže se o něj musí starat. Přece nejde, aby ho nechali jen tak napospas osudu. Dělej si, co chceš. Tady máš peníze a neotravuj. Co ještě chceš, prosím tě, vždyť jsi už dostal nový mobil, znakový věci, drahý kroužky ti platíme.
To si vážně myslí, že tohle mi stačí? Že mi nějaký blbý učení se na kytaru nahradí to, když by si se mnou máma prostě zazpívala? A tréninky fotbalu mám místo toho, aby se mnou táta šel na zápas? K čemu mi ten blbej fotbal asi tak je, když se táta nepřijde podívat na jedinej zápas. Před kým se mám asi předvést. Kdo mě má místo něj pochválit? Jo, chválí nás trenér, jasně, ale to je přeci úplně něco jiného, než když ti táta řekne: „Synu, dnes jsi byl vážně dobrej, dneska ti to šlo. Zajdeme za odměnu na pizzu?“ Jenže já nikdy s rodičema na pizze ani nebyl. Když už mě náhodou vezmou někam na jídlo, tak je to vždycky do takový tý hrozně nóbl a luxusní restaurace, kde máš na stole tolik příborů, že by po tobě mohli jíst další tři lidi.
A většinou s nima stejně nejsem sám. Přijde mi, jak kdyby mě na ty večeře s cizíma lidma, který neznám, brali vždycky jen proto, že se to asi má. Ty cizí lidi tam totiž taky vždycky mají děti. Nevím, jestli to jsou vůbec jejich vlastní. Občas mi přijde, že by těmhle lidem vždycky stačilo si nějaký dítě půjčit v půjčovně. Jen když je to potřeba, jak auto. „Dneska máme v práci akci pro děti, půjčte mi jedno hodný. Potřebuju se pochlubit před kolegama, že taky zvládám při mý kariéře mít dítě.“
Ale proč? Proč to ty lidi dělaj? Proč se ke svým dětem tak chovaj? Proč to dělá máma s tátou mně? Nejsem už tak malej, abych nechápal, kde se berou děti. Vím, že se rodiče musí rozhodnout a něco pro to udělat, aby měli dítě. Stejně tak, že tomu můžou zabránit, když dítě nechtěj. Vím to ze školy, protože máme ve třídě dvojčata, který se chlubí tím, že jsou ze zkumavky. To znamená, že si je rodiče vlastně koupili, víš? A Tomáš, se kterým sedím v lavici, si zase stěžoval, že mu doma pořád říkaj, že byl omyl a nechtěnej. Že už měli dvě děti, a to by jim bohatě stačilo.
Něco už chápu, nejsem zas takový mimino, ale tohle vážně asi nikdy nepochopím. Já nikdy takovej nebudu. Jestli někdy, až budu dospělej, budu mít děti, tak já se jim budu věnovat. Budu s nima chodit na fotbal, naučím je jezdit na kole a plavat, budu si s nima házet a hrát hry, klidně i ty počítačový. Nikdy nebudu jako máma s tátou. Nevynechám jedinej zápas svých dětí. Budu na každým jejich školním koncertě nebo besídce. Nebudu jim čas strávenej s nima, nahrazovat drahýma dárkama a penězma. Protože peníze jsou sice fajn. Ale co s nima mám dělat? Lepší mámu ani tátu si za ně nekoupím.
Spolužáci si pořád stěžujou, jak je doma nutí se učit, jak je máma pořád zkouší, a táta nutí chodit na tréninky. Jak se musí o pokoj dělit s bráchou nebo ségrou. Jak o víkendu musí trávit čas všichni společně. Jedí spolu, jdou spolu na procházku nebo do kina, jedou k babičce. Co já bych za to všechno dal. Klidně bych se nechal zkoušet pořád dokola, chodil na procházky každý víkend. Dokonce bych i doma pomáhal. Mámě s vařením, tátovi na zahradě. Jenže máma nevaří, a o zahradu se nám stará soused, kterýmu táta platí. A ty babičky, ke kterým kamarádi jezdí na prázdniny, taky nemám. Moje rodiče jsou totiž o dost starší než ty mých kamarádů. Máma s tátou se seznámili až když už byli starší, a možná mě taky ani nechtěli. Ani bych se nedivil, kdybych byl taky omyl. Jako Tomáš.
Tak rád bych měl alespoň sourozence. Klidně i ségru, a klidně bych se s ní i o ten pokoj dělil. Jen abych tu nebyl pořád tak sám. Už jsem vyzkoušel vážně všechno. Nechal si dát pětky, popral jsem se se spolužákem, protože potom vždycky učitelka volá rodičům, aby přišli do školy. Jenže moje se omluvili, že jsou tak zaneprázdněný, že jejich čas je drahocennej. Jednou jsem slyšel, jak se dvě učitelky o mně bavily na chodbě. Prej chudák kluk, rodiče na něj kašlou. K čemu mu to je, že maj prachy. No jo, hogo fogo. Máma architektka, táta doktor. Rodiče pořád v tahu a kluk sám doma.
Ale to teda ne, já nejsem žádnej chudák. Já si to líbit nenechám. Když nepomohlo ani to, že peču na tréninky i kytaru, nosím domů pětky a poznámky, rvu se se spolužákama, hrozí mi ředitelská důtka, peníze utrácím za brambůrky a kolu, zvu si domů kamarády, neuklízím si v pokoji, schválně vylejvám tátův drahej koňak a máminy luxusní voňavky do záchodu, koukám do noci na televizi nebo hraju hry, chodím doma v tátových oblecích a je mi jedno, že na ně něco vyleju nebo do nich něco utřu, dokonce jsem jednou i posprejoval vrata od garáže, vymyslel jsem si něco extra speciálního, čeho už si musí všimnout. A kdyby ne oni, tak ve škole to řešit budou, to už jsem si zjistil.
Deníčku, já totiž zítra uteču z domova.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)