Prý mám přijet na kávu...

Tenhle článek byl na blogu snad jako první. Ale nezveřejněn, ukryt v konceptech. Až dnes, dnes se konečně dočkal své slávy. Na co tak dlouho čekal? Na to, až ho doplním vhodnými fotkami, které si zaslouží. (Taky je to článek s nejvyšším počtem fotografií.)

 

I když je text napsán před třemi lety, je stále velmi aktuální. Právě tento týden, kdy jsem mu konečně pořídila fotky, jsem se znovu takhle procházela. Tentokrát jsem ale místo vzpomínání objevovala, co vše se od mé poslední návštěvy změnilo. A udělalo mi velkou radost, když jsem narazila na nové kavárny a obchůdky, které jsme tenkrát, když jsme chodili na střední, tolik postrádali. Mám radost, že "moje" město neusnulo na vavřínech, a že i do něj se nebojí vkročit mladí lidé se svými sny, a prokázat mu tak svou důvěru.

Dejte mi vědět, jestli jste město poznali 😉

Prý mám přijet na kávu. Říkal. Nejsem žádná hej nebo počkej, ale sedla jsem na vlak a jela. No co. Stejně jsem tam musela. K lékaři. Ale to mu přeci nemusím prozrazovat. Ať si klidně myslí, že je tak vzácný, že jedu jen kvůli němu.

Vystoupila jsem. Jako celé čtyři roky v minulosti. Na stejném místě, ze stejných dveří. Zbytek cestujících jsem nechala za zády a vystartovala do kopce. Ne. Nespěchala jsem za ním. Musela jsem přeci k lékaři. Vyšla jsem kopec, procházela mně tolik známými uličkami. Tolikrát jsem jimi chodila, ale stačí odbočit jinam, trochu se zatočit a možná bych se v nich ztratila. I po sté.

Prošla jsem okolo pekařství, odkud to každé ráno tolik vonělo. Vlastně, když si vzpomínám, pro snídani nebo svačinu jsem tam nikdy nezašla. Míjím budovu, kde jsem dělala testy na autoškolu. Tam z té ulice jsem vyjížděla, na tohle místo jsem přijela. Instruktor mi pomohl zaparkovat na chodník. Přesně tady jsem se dozvěděla výsledek. Zvládla jsem to. Oči se mi zalily slzami. To se mi ještě po žádném úspěchu nestalo. Možná proto, že tenhle nebyl tak samozřejmý. Ano, moc mi to nešlo. Nejsem ten typ.

Přejdu ulici, pokračuju. V téhle uličce si pamatuji jen polorozpadlý dům, možná spíš zbytek domu. Dnes tu majestátně, novotou zářící stojí budova trčící až do nebe. Nové byty. Naproti soudu. Lukrativní bydlení? Nevím, ale moc bych se dovnitř chtěla podívat. Některé byty už jsou zabydlené, jinde teprve malují. Dotvářejí si byt podle svých představ. Vytváří si domov. Na balkonech vidím sušáky s prádlem, podzimní květiny, ozdobné dýně. Taky bych jednou tohle chtěla.

Procházím okolo dvora, kde mě kadeřnice tolikrát stříhala, česala, dokonce jsem tu byla před svým maturitním plesem. Vyhýbám se autům na parkovišti a konečně přicházím k doktorce. Oční. Usmívám se nad tím, že jsem svým příchodem hodně zvýšila věkový průměr. Ano, je dopoledne, tak tu sedí jen babičky a dědečkové.

Jsem zase venku, trochu slzím po vyšetření. Rozhlížím se a přemýšlím, kam půjdu dál. Mám ještě hodinu, než mi pojede vlak zpátky domů. Vlastně mi slíbil to kafe, vzpomenu si. Jdu tedy směrem do centra, k náměstí. K tomu náměstí, kde jsem tenkrát, na střední, měla mít schůzku, ke které nedošlo. K tomu náměstí, kde jsem se během svých středoškolských let procházela i splašeně uháněla na vlak, když jsem si myslela, že nejdůležitější je být co nejdřív doma. Jak bych se teď tý malý holce zasmála.

Tenkrát se ještě neuměla rozhlížet. Dívat se kolem sebe. Vnímat, kudy jde, o kolo koho, čeho prochází. Uháněla přímo za nosem, co bylo okolo, ji nezajímalo. Pozorovat, dívat se, užívat si ten pocit, to se naučila až ve velkoměstě. Při cestách do školy, kdy jí najednou bylo jedno, kdo sedí okolo ní, ale sledovala z okýnka, co se děje venku. Vůbec jí nevadilo, že jezdí pořád tou samou trasou. Nebylo to metro, byla to tramvaj, autobus nebo vlak. Každou jízdu pozorně sledovala vše kolem, aby jí nic neuteklo. Každý den, stejná trasa, ale jiní lidé, jiné osudy, jiné příběhy.

Procházím se po náměstí. Tahle restaurace na rohu tu tenkrát nebyla, byla tu jiná. Vzpomínám, jak jsme tu s kamarády byli na pizze před kinem. Tenkrát, na začátku jara. První teplý, slunečný den, první den bez zimních bund, procházeli jsme se kolem řeky. V té restauraci v dolním rohu náměstí jsem byla mnohem dřív, než jsem tudy začala chodit denně. Už na základce nás tam vzala třídní. To jsem se ještě klidně kdekoliv tady mohla ztratit. O pár let později jsme tam, nad hrnkem čaje a kávy, přetrpěly s kamarádkou čas mezi maturitní slohovkou z češtiny a didaktickým testem. A vlastně celkem nedávno jsme tam s tou samou byly na obědě. Popovídat si, protože se bohužel už moc nevídáme. 

V protějším dolním rohu se pyšní svým leskem nově opravený kulturní dům. Ano, přesně ten, kde jsem měla maturitní ples. Jen tenkrát to byla spíš taková šedá nezajímavá budova. Byl to zvláštní večer, plný zábavy, tance, kamarádů. Líbil se mi. Podobných večerů jsem tam ještě strávila spousty. Ale už nebyly moje. Třeba naposledy na jaře, maturitní ples mé sestry.

Dívám se na hodinky a zjišťuji, že mám nejvyšší čas se přiblížit k vlakové zastávce. Kafe jsem nestihla. Ale víte co? O něj stejně nešlo. Vždyť já měla rande se svým městem!