Co je vzácné?

Vzácný, vzácnost. Co to slovo vlastně znamená? Jaký má význam? Podle mě je vzácné to, co je mimořádné, co není tak časté. Je to něco neobvyklého. Něco, co se nám neděje tak často. Něco, co není možné jednoduše získat. Něco, pro co musíme vynaložit víc námahy. Něco, za co jsme ochotni dát víc, než musíme.

Když se řekne slovo vzácnost, jako první se mi vybaví nějaký děděný krásný, starý šperk. Něco naprosto ojedinělého, co nemá obdoby. Vlastně by vzácnost mohla být synonymem pro originál. Když mám doma něčeho originál, mám doma vzácnost, protože jsem jediný člověk, co to má. Nikdo jiný nemá to stejné. Naopak si nemyslím, že vzácný je synonymem pro drahý. S penězi to podle mě absolutně nesouvisí.

S čím to ale naopak úzce souvisí jsou lidé a situace. Vzácnost je něco tak subjektivního, že naprosto nejde určit, co je vzácné pro druhého člověka. Stejně tak nejde říct, co pro nás bude vzácné zítra, za týden, za rok. Protože nemůžeme vědět, v jaké situaci se zrovna budeme nacházet.

Co je totiž pro jednoho vzácné, pro druhého je samozřejmostí. A naopak. Co je pro nás dnes samozřejmostí, může pro nás být už zítra vzácné. Kdy jindy si to můžeme víc uvědomit než právě v aktuální situaci.

Pojďme si uvést konkrétní příklady. Děti z dětských domovů by daly všechno za to, kdyby měly starostlivé rodiče, kdyby se jim někdo věnoval, kdyby tak mohly mít svůj pokoj a o hračky se nemusely s nikým dělit. Na druhou stranu postavme děti, které jsou z úplné rodiny, mají všechno na co si ukáží, rodiče se jim věnují a chtějí s nimi trávit čas. Pokud jde už o starší děti, pravděpodobně nebudou mít z velkého zájmu a starostlivosti rodičů radost. Dokážeme tedy určit, co je pro tyhle dvě skupiny vzácné?

Rozhodně to bude naprosto něco odlišného, i když jde o stejně staré děti, a chtělo by se říct, že musí mít stejné zájmy a potřeby. Možná i mají. Ale co se naprosto liší, je jejich výchozí bod. Jejich situace, ve které se právě nachází. Nebo spíš podmínky, v kterých žijí celý život.

Jako další příklad mě napadá něco věcného. Dejme tomu třeba kabelka. Na jedné straně mladá žena, která dostává drahé kabelky od svých ctitelů častěji než květiny. Na druhé straně žena, která si nějakou dražší kabelku vyhlédne, ale sama si na ni pravidelně delší dobu šetří, než si ji může pořídit. Která myslíte, že z ní bude mít větší radost, bude si jí více vážit, a bude tak pro ni vzácnější?

Největší vzácností by pro nás mělo být zdraví. Bohužel, většina si to uvědomí právě až ve chvíli, kdy je na zdraví ohrožena. Známe to ale všichni. Když všechno zvládáme, nic nás nebolí, bereme své zdraví jako samozřejmost. Najednou nás skolí obyčejná teplota, nebo chřipka, a my nemůžeme pomalu ani vstát z postele.

Právě tehdy si uvědomíme, jak jsme vděční za to, když jsme zdraví a všechno můžeme. Začneme si svého zdraví vážit, uvědomíme si, že ne každý má takové štěstí jako my. Že my to za týden vyležíme a budeme zase moc dělat vše, jako předtím. Ale že tu jsou lidé, kteří takovou šanci nemají, kteří se nedočkají toho, že zase vyskočí z postele.

Není to tak ale jen se zdravím. Rodina, blízcí, láska, štěstí, čas. Všeho si začneme vážit až v okamžiku, kdy to nemáme, nebo o to úplně přijdeme. Kdy už je zkrátka pozdě. Naštěstí ale ne ve všech případech je úplně pozdě, a když se včas vzpamatujeme, probereme se ze své letargie, ledasco můžeme ještě zachránit.

Jak jste na tom vy? Co se vám jako první vybaví, když se řekne vzácný? A co je pro vás nejvzácnější právě teď?