Během února jsem si udělala v práci taková dvě malá „volna“ (tzn., že jsem šla k doktorovi 😊). Měla jsem jedno dopoledne a jedno odpoledne, ale během těch pár hodin jsem si toho spoustu uvědomila. Když jste zvyklí sedět v práci v kanceláři osm hodin denně, překvapí vás, co takové vypadnutí z režimu dokáže.
Už jenom to, že se najednou nacházíte venku v době, kdy jste byli „volní“ naposledy při studiu. Nevím, čím to je, ale přijde mi, že ta dopoledne mají nějakou jinou atmosféru. Ranní nával lidí do práce a školy už je pryč, polední nával při obědové pauze teprve přijde, a v tuhle dobu by se venku měli vyskytovat jen důchodci a maminky s dětmi. I když jsem jezdila na vysokou, nejvíc jsem si užívala právě ty dopolední cesty, kdy jsem jela poloprázdným vlakem, měla jsem čas si koupit kávu na cestu a pomalu ji usrkávat poklidnou cestou tramvají. Nejhezčí byly ty cesty okolo Vltavy, kam se odrážely dopolední paprsky.
A možná právě tohle všechno jsem si tou cestou od doktorky připomněla. Ten dopolední klid. I to kafe jsem si koupila. Tu dobu, kdy ani v Praze se nevyskytují davy lidí. Kdy si bez problémů můžete v tramvaji sednout. Můžete se kochat okolím, ať už pozorujete, co se od poslední cesty změnilo, nebo objevujete cestu novou. Asi ten pocit neumím přesně popsat, ale pokud něco takového také zažíváte, nebo to teprve zkusíte, snad mi porozumíte 😊
A i když se pak odpoledne zase vrátíte do práce, jste najednou takoví odpočatější, naplněnější, máte pocit, že už jste dnes něco zažili, viděli, že tu nesedíte zavření jako ve vězení. Abych to zase nepřeháněla, tak jasně, jste venku ráno cestou do práce, odpoledne z práce, případně během oběda. Ale v tu dobu má volno i většina lidí z okolí. Už to není takové klidné, líné. Všude jsou lidi. A rozhodně nejde srovnávat atmosféra klidného dopoledne s ranním shonem, nebo odpoledním pospícháním domů. A to ani nemluvím o obědové pauze, kdy kolem dvanácté vylezou ven všechny ty hladové krky.
Zkrátka mi přijde, že i když si dáme v práci krátkou pauzu, nebo při cestě do ní, či z ní, pořád někam pospícháme. Ať už zpátky do práce, nebo domů. A je to naprosto pochopitelné. Proč se ráno zdržovat, když můžeme být v práci dřív a dřív jít domů, nebo se odpoledne zabývat nějakým kocháním či kolonami, když se okrádáme o čas se svými nejbližšími. Když si ale uděláte nějaké to „legální“ volno během dne, najednou nikam (až tak) pospíchat nemusíte, protože nadechnutí se a kochání po cestě není nic trestného. A to nemyslím jen „vycházky“ k doktorům. Existuje spousta prací, kde je možné vyjít během dne ven. Napadá mě třeba asistentka, která musí donést něco na poštu, nebo na úřady. Nejenom, že během dopoledne bude všude menší fronta (nechte mě, prosím, při tom 😊), ale může svoji cestu spojit i s příjemnou procházkou. Hlavně to neberte jako navádění k flákání 😊
Kam tím ale mířím, a co jsem si tedy při těch cestách uvědomila. Přemýšlela jsem právě nad pracovní dobou a nad tím, jak většina z nás tráví čas (život). Berte to tak, že to píšu ze svého pohledu. Samozřejmě vím, že všichni nemají stejnou pracovní dobu. Že by si někdo při té mé pískal, a naopak druhý by v takovém režimu pracovat nemohl. Píšu ale o klasické pracovní době, která většinově převažuje.
Pokud popíšu pracovní den z pohledu člověka, který sedí v kanceláři osm hodin denně, pět dní v týdnu, bude pravděpodobně vypadat následovně. Brzo ráno vstane (záleží na době dojezdu do práce, na délce příprav atd.), pokud nepracuje v místě bydliště, stráví na cestě do práce klidně hodinu i víc, v práci stráví osm hodin (osm a půl), během kterých má půl hodinu na oběd (upřímně, pokud chcete na oběd vyjít někam ven, málokomu se podaří to do půl hodiny stihnout, což vede k nadělávání chybějících hodin), po osmi hodinách se může sbalit a vyrazit domů, tou samou cestou, co ráno, tou samou cestou a v ten samý čas, co ostatní.
Když po hodině a více dorazí domů, čeká ho další kolo. Připravit se na další den (oblečení, jídlo, děti, úkoly). Nedej bože, když se vyskytne nějaká nečekaná událost. Když se budete snažit, možná vám zbyde chvilka na čtení, nebo jiné zájmy. Pokud se ale chcete alespoň dostatečně vyspat, je na čase zhasnout a jít spát. A zítra? Nanovo. To samé. Samozřejmě, občas po práci vyrazíte na nějakou akci, což ale neznamená, že by vám ubyly přípravy na další den. Jen je odsunete. Na úkor spánku.
A takhle pořád dokola, až je tu víkend a vy se snažíte dohnat, co se dá. Takže místo, abyste v pondělí přišli do práce odpočatí a naladění, přemýšlíte, zda byste si nemohli dát ještě jeden víkend. Určitě v tom sebe, nebo někoho z okolí poznáváte. Ale co s tím? Myslím si, že už jste někde zaslechli nebo četli o vyváženosti mezi pracovním a osobním životem – odborně se to nazývá work-life balance. Jde o to, aby člověk našel rovnováhu mezi prací a osobním životem. Ale jde to, při současném pracovním nasazení? Vím, že někteří lidé to začali řešit pomocí zkrácených úvazků nebo možností home office – práce z domova. Je to ale řešení?
Možná jste také zaznamenali změnu v pracovní době ve Finsku. Nyní mají klasickou pracovní dobu jako u nás, tedy osm hodin denně, pět dní v týdnu. Nově ale chtějí pracovní dobu zkrátit na šest hodin denně a čtyři dny v týdnu. Od roku 2015 takový model už funguje ve Švédsku. Když jsem se nad tím zamyslela, praktikovala bych to trochu jinak. Ze svého pohledu vidím, že osm hodin je akorát. Při šesti hodinách mi přijde, že se ani nestačím pořádně rozkoukat, a než se do něčeho ponořím, můžu jít domů. Osm hodin práce mi přijde jako vyhovujících. Ne však pět dní v týdnu.
Když se na to podíváme čistě matematicky – pět dní v práci, dva dny volna. Kde vidíte ten balanc, tu zmiňovanou rovnováhu? Já tedy nikde, a to žádný matematik nejsem 😊 Pět dní prakticky věnujeme cizím činnostem, někomu jinému (nemluvím tu o podnikatelích), a jen dva dny sobě a svým blízkým? Mně to přijde dost nefér. Kdyby se někdo ptal na můj názor 😊, já bych nechala osm pracovních hodin denně, ale výměnou za čtyři pracovní dny a tři dny volna. Rozhodně už v tom vidím větší rovnováhu, smysl a více prostoru pro osobní život.
A teď by mě vážně zajímal váš názor. Jak to vidíte vy? Ať už z pohledu pracujících, nebo studujících, co tento systém pozorují u svých blízkých doma.
A takhle pořád dokola, až je tu víkend a vy se snažíte dohnat, co se dá. Takže místo, abyste v pondělí přišli do práce odpočatí a naladění, přemýšlíte, zda byste si nemohli dát ještě jeden víkend. Určitě v tom sebe, nebo někoho z okolí poznáváte. Ale co s tím? Myslím si, že už jste někde zaslechli nebo četli o vyváženosti mezi pracovním a osobním životem – odborně se to nazývá work-life balance. Jde o to, aby člověk našel rovnováhu mezi prací a osobním životem. Ale jde to, při současném pracovním nasazení? Vím, že někteří lidé to začali řešit pomocí zkrácených úvazků nebo možností home office – práce z domova. Je to ale řešení?
Možná jste také zaznamenali změnu v pracovní době ve Finsku. Nyní mají klasickou pracovní dobu jako u nás, tedy osm hodin denně, pět dní v týdnu. Nově ale chtějí pracovní dobu zkrátit na šest hodin denně a čtyři dny v týdnu. Od roku 2015 takový model už funguje ve Švédsku. Když jsem se nad tím zamyslela, praktikovala bych to trochu jinak. Ze svého pohledu vidím, že osm hodin je akorát. Při šesti hodinách mi přijde, že se ani nestačím pořádně rozkoukat, a než se do něčeho ponořím, můžu jít domů. Osm hodin práce mi přijde jako vyhovujících. Ne však pět dní v týdnu.
Když se na to podíváme čistě matematicky – pět dní v práci, dva dny volna. Kde vidíte ten balanc, tu zmiňovanou rovnováhu? Já tedy nikde, a to žádný matematik nejsem 😊 Pět dní prakticky věnujeme cizím činnostem, někomu jinému (nemluvím tu o podnikatelích), a jen dva dny sobě a svým blízkým? Mně to přijde dost nefér. Kdyby se někdo ptal na můj názor 😊, já bych nechala osm pracovních hodin denně, ale výměnou za čtyři pracovní dny a tři dny volna. Rozhodně už v tom vidím větší rovnováhu, smysl a více prostoru pro osobní život.
A teď by mě vážně zajímal váš názor. Jak to vidíte vy? Ať už z pohledu pracujících, nebo studujících, co tento systém pozorují u svých blízkých doma.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)