Crrr! Crrr! Co se děje? Co to sakra je? Neměla by být dneska sobota? Tak proč mi zvoní budík? Rychle zaklapnu kvílející budík. Chvíli musím přemýšlet, ale okamžitě, jak si uvědomím, co je dnes za den, se bleskurychle hrabu z postele. Je pravda, že je sobota, ale budík jsem si včera nařídila úmyslně. Výjimečně. A ne omylem, jako se mi často stává. Dnes je totiž den D. Vlastně spíš den R.
Dnes, v sobotu 14. března, mám totiž rande. Jasně, rande a co má být? Jenže já to poslední měla… hm… to už bude pěkně dlouho. Vzpomínám si, že jsme byli někde na zmrzlině, a mně se část rozplácla na šatech a zbytek skanul k zemi. Nemusím snad vysvětlovat, že jsem měla krásné nové bílé šaty a moje nejoblíbenější zmrzlina je čokoládová.
Takže na posledním rande jsem byla asi někdy v létě, což už bude třičtvrtě roku. Jistě proto chápete, proč je pro mě dnešek tak důležitý. Proto jsem si taky nařídila ten budík. Sice se máme sejít na brunch až v jedenáct, ale nic se nesmí podcenit. Budík na šestou ranní mi přišel naprosto ideální. Abych všechno pěkně stihla.
Nejdřív si vyčistím zuby, a měla bych si připravit snídani, aby mi pak stihlo ještě vyhládnout, ale zase jsem neměla hrozný hlad. Bude mi stačit namazat si chleba. Kam jsem ho jen dala? Aha, tady je. Kdo ho mohl dát do skříňky mezi talíře? Hm, tak ten moc čerstvý asi nebude. Nějak zezelenal a zchlupatěl. Tak nic, udělám si kaši. Někde jsem tu měla ještě ty instantní v pytlíku. Dobře, tak kaši si taky nedám. Poslední jsem asi už snědla a další zapomněla koupit. Sušenka mi bude muset stačit, stejně se nesmím moc zdržovat.
Snídani mám snědenou, hlavu umytou, teď musím do skříně. Co bych si asi tak měla vzít na sebe? Jdeme na brunch, takže žádná róba. Je březen, teplo na šaty taky ještě není. Možná půjdeme pak na procházku, tak abych nezmrzla. A pohodlný boty bych si měla vzít. Ale hezký!
Riflema nemůžu nic zkazit. Co tyhle tmavě modrý? Bože, v těch mám velkej zadek! Pryč s nima. Co tyhle světlý? Aha, ty nějak nedopnu. Tak co třeba bílý? Zuzano! Zbláznila ses? Víš snad, jak jsi dopadla minule s tou zmrzlinou. Dobře, dobře, bílý taky teda ne. Hele, černý kalhoty! Těmi přece nic nezkazím, a v nejhorším případě na nich nic vidět nebude. A ještě v nich vypadám nejhubenější. Tak rozhodnuto, kalhoty máme. Jdeme na vršek.
Košile? Tričko? Svetr? Co bude nejlepší? Nejlíp by se k tomu hodila bílá košile, je i dost pohodlná… Ale jo, já vím, nic bílého. Znám se. Tady ta tmavě zelená ale bude taky pěkná. Svetr řešit nebudu, bude mi stačit zimní kabát, už nemrzne. Tak šup na líčení a na hlavu, ta mi už skoro uschla.
Sakra, to už je osm? Kam se jako ty dvě hodiny poděly? Musím máknout. Nejdřív vlasy, ale co s nimi? Natočit? Vyžehlit? Natočit! Ale nebude to moc? Nejdu přece na ples. Aha, vyřešeno, kulma se mi vlastně posledně rozbila a nejde zapnout. Takže žehlit. Teď líčení. Linky? Nebo radši bez linek? Abych nepůsobila moc zmalovaně a tvrdě. No jo, ale abych zase nevypadala jako nenamalovaná. Ach jo, takových starostí.
Přesně si dokážu představit, jak on vstane půlhodiny před odchodem, dá si rychlou sprchu, oblékne si první, co mu přijde pod ruku, a stejně mu to projde. Já z něj budu zase úplně paf. Jemu snad sluší úplně všechno. To je tak nespravedlivý, jak to mají chlapy snadný. My se kvůli nim můžeme přetrhnout, pět hodin se připravujeme na jedno blbý rande, hodinu zkoumáme, co nám nejvíc sluší, jak se máme učesat a nalíčit. A oni si nasadí ty svoje neodolatelný úsměvy a mají nás v hrsti.
Normálně bych kvůli chlapovi takhle neblbla. Rozhodně není mým standardem připravovat se pět hodin dopředu, jenže na tomhle mi skutečně záleží. On je po strašně dlouhý době normální chlap, s kterým si skvěle rozumím. Máme podobné názory, na všem důležitém se shodneme. Máme na svět i budoucnost podobný pohled. A hlavně, co je pro mě nejdůležitější, je mi s ním moc dobře, nemusím se nijak hlídat a přetvařovat. A ten jeho úsměv je už jen takovou třešničkou na dortu. Proto bych strašně nerada, aby se něco pokazilo.
Už se musím jen obléci a dokončit poslední úpravy. Aby mi to šlo líp od ruky, pustím si k tomu rádio. Hudba a tanec mě vždycky dokážou dobře naladit. Ještě vlastně musím najít kabelku a ty boty…ale, cože? Co v tom rádiu hlásí? To jsou dnešní zprávy? To myslí vážně? To přece není možné, že ne? To se v našem světě a době přece stát nemůže. A určitě ne právě teď. Teď to přece vůbec nepotřebuju.
Sakra, co mám jako dělat? Chápu, že to není, snad, konec světa. Nechci být sobecká, ale přijde mi to dost nefér. Vždyť já jsem se tolik těšila. A právě teď, když jsem narazila na tak fajn chlapa? To přece není fér. Já jsem přece nikomu nic neudělala, nikoho neohrozila, ani na tý blbý dovolený nebyla. Co teď jako budeme dělat? Co s námi bude? Jak to bude pokračovat? A jak tohle skončí?
… vláda ČR rozhodla s účinností od dnešní šesté hodiny ranní, tedy od soboty 14. března, o uzavření všech restaurací, obchodů…
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)