Čím jsem si to zasloužila?

„Jste těhotná.“ Panebože, to nemůže být pravda. To snad ne. Tohle je ta poslední odpověď, co bych čekala, když jsem šla na gynekologii s tím, že mám zpoždění. To přece není možné. Tohle mě ani ve snu nenapadlo. Myslela jsem si, že je to prostě jen ze stresu. Taky toho za poslední dobu na mě bylo až dost.

Dokončovala jsem svou bakalářskou práci, připravovala se na státnice, a všechno bylo zalité sluncem. Doma klid, s přítelem jsme plánovali, jak si po zkouškách začneme hledat společné bydlení, psaní bakalářky mi pěkně odsýpalo. Všechno zkrátka v pořádku, a tak, jak má být.

Jenže tenhle klídek před bouří neměl trvat dlouho. Začalo to tím, že moje vedoucí práce předčasně porodila a já dostala jiného vedoucího. Starého nerudného dědka, kterému se moje práce, ani téma, vůbec nelíbilo, a jasně mi řekl, že jestli práci nepředělám podle jeho připomínek, k obhajobě mou práci nedoporučí.

Byl sotva měsíc před oficiálním odevzdáním práce. Plná vzteku a nespravedlnosti, se slzami v očích, jsem opouštěla jeho kabinet, měla jsem chuť se na celou školu vykašlat a prostě ji nedodělat. To mě naštěstí brzy přešlo, po tom, co jsem se vydýchala, vztek ze sebe vypustila při desetikilometrové procházce a asi hodinovém telefonickém hovoru s kamarádem, který měl loni s bakalářskou prací také problémy.

Když jsem se ale psychicky dala zpět dohromady a smířila se s tím, že teď nebudu ve volných chvílích dělat nic jiného než přepisovat svou práci, volala mi ubrečená mamka, že tátu odvezli do nemocnice s podezřením na infarkt.

Mezi školou, brigádou a psaním práce, jsem ještě běhala mezi mamkou, kterou jsme se ségrou utěšovaly, že vše bude dobré, a návštěvami v nemocnici. Mým světlem na konci tunelu byla vidina společného bydlení s přítelem, na které jsem se neskutečně těšila, a taky dovolená, kterou jsme si slíbili, až oba dokončíme bakalářské státnice. 

Jeden večer, kdy už jsem toho měla vážně dost, byla jsem strašně unavená a vystresovaná všemi událostmi okolo, jsem šla překvapit přítele k němu domů. Byl pátek večer, a i když jsme nebyli na ničem domluvení, těšila jsem se, že se jen plácneme k nějakému filmu, objednáme pizzu a budeme odpočívat, dokud se mi u filmu nezavřou oči.

Po zazvonění mi přišel přítel otevřít jen v trenkách, než jsem stačila vykřiknout: Překvapení!, zarazil mě jeho výraz a tvrdě položená otázka: Co tady děláš? Jeho rozladění jsem přikládala tomu, že jsem ho asi vzbudila, protože jen v trenkách doma nikdy normálně nechodí.

Pak ale můj pohled zavadil o černé vysoké kozačky na podpatku, které rozhodně nepatřily jeho mámě, a mou pomalu vtírající se domněnku potvrdilo volání z jeho pokoje: Tomí, kdo to byl? Vždyť si říkal, že máš dnes volný byt.

V tu ránu jsem se nezmohla vůbec na nic. Ani mu vrazit facku, ani cokoli říct. Zmateně jsem se otočila a běžela po schodech pryč, aniž bych poslouchala Tomášovo volání, že mi to vysvětlí. Ani nevím jak, najednou jsem se ocitla před vchodem, kde bydlí můj dlouholetý kamarád.

Nejdřív jsem byla tak v šoku, že jsem mu nebyla schopná cokoli vysvětlovat. Jen jsem seděla, koukala před sebe a pořád dokola opakovala: To není možný. To se přece mně nemohlo stát. To není pravda. Po dlouhé době, kdy jsem se konečně uklidnila, jsem kamarádovi všechno řekla, povídali jsme si dlouho do noci, až jsem u něj usnula.

Ani ráno jsem ale nechápala, co se stalo. Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit. Vždyť jsme plánovali společné bydlení, a vysněnou dovolenou. Copak to všechno byly jen kecy? Jsme spolu už přes dva roky. To už bychom se přece měli dostatečně znát. Nebo ne? Nebo jsem si všechno plánovala jen já, a on jen přikyvoval? Proč mě ale podvedl? Čím jsem si to zasloužila? To se se mnou nemohl důstojně rozejít? 

 

Vůbec netuším jak, ale nakonec se mi nějak v mlze a na automatický režim povedlo dopsat bakalářku ke spokojenosti vedoucího, i úspěšně složit státnice. Velkou zásluhu na tom má moje sestra a kamarád, kteří mě nenechali to všechno zabalit, nenechali mě to vzdát a jen tupě ležet v posteli.

Jenže teď odcházím z ordinace gynekologie se zprávou, že jsem těhotná. Copak ta noční můra nikdy neskončí? Nechápu, jak se to mohlo stát. Ale už aspoň znám pravý důvod těch nevolností, s kterými jsem se poslední dobou potýkala a mylně je přičítala stresu z učení a únavě.

Co teď ale budu dělat? Je mi dvacet dva, chtěla jsem pokračovat v magisterském studiu, chtěla jsem začít zase od znova, s čistým štítem. To mám teď všeho nechat a vychovávat dítě? A mám to Tomášovi vůbec říkat? I kdyby sliboval bůhví co, zpátky už bych ho stejně nechtěla. Nemohla bych být s člověkem, který mě jednou podvedl, už bych si k němu nedokázala vybudovat důvěru, pořád by to mezi námi bylo.

Ani nevím, co by mi na to řekl. O dětech jsme se ještě nebavili, dostali jsme se sotva ke společnému bydlení, na které ani nedošlo. Určitě by nebyl nadšený z toho, že má ve dvaadvaceti vychovávat dítě. Ale to já sakra taky nejsem. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Nechci být tak mladou a svobodnou matkou. Vždyť jsem sama ještě dítě. Jasně, dřív bylo běžné, mít děti takhle brzy, ale dnes ne. Cítím, že bych nebyla schopná dát tomu děťátku všechno, co by si zasloužilo.

Když si ale mám představit, že bych měla jít na potrat, všechno se ve mně sevře a udělá se mi fyzicky zle. To bych nedokázala. Paní doktorka říkala něco o tom, že mám na rozhodnutí ještě nějakou dobu čas. Tuhle situaci a rozhodování bych vážně nepřála nikomu. A doufám, že se mi v budoucnu nějak objasní, proč jsem si tím vším musela zrovna já projít.

O týden později je mi ráno neskutečně zle a zjistím, že krvácím. Po kontrole mi doktorka tichým a smutným hlasem oznámí, že jsem potratila. Opouštím ordinaci a po tvářích mi tečou slzy stejně jako před týdnem. Jsou to slzy za moje nenarozené miminko, ale i pro budoucnost, která mě teprve čeká, a za moje budoucí miminko, které se mi jednou narodí z láskyplného vztahu a budu mu moct dát všechno, co bude potřebovat a co si zaslouží.