Seznam tajných přání

    

Lezu po schodech na půdu v domě, kde jsem vyrůstala. Potřebuju probrat a vyházet krabice, které se tam za ty roky nastřádaly. Vyklízíme celý dům, protože po smrti táty tu mamka už nechce bydlet sama, a tak se rozhodujeme, jestli dům prodáme nebo ho budeme pronajímat. Nevím, jaká možnost je horší. Když si představím, že by v mém pokojíčku měl spát někdo cizí, nebo, že bych náš dům už nikdy nemohla navštívit.

Krabice s oblečením odsouvám rovnou na stranu, ale když narazím na krabici nadepsanou 5. – 9. třída ZŠ, neodolám a rozříznu ji. Když vidím všechny ty popsané sešity, staré učebnice, psaníčka od spolužáků, přepadá mě sentiment. Tolik let. Rychle počítám. Páni, od doby, co jsem opustila základní školu, je to už třicet let. Neskutečná doba, ani se mi tomu nechce věřit.

Vezmu do ruky sešit nadepsaný jako Dějepis, 9. třída a usmívám se nad mým ještě nevypsaným rukopisem. Když chci sešit zavřít a vrátit ho do krabice, vypadne z něj vytržená stránka, ohnutá na polovinu. Zvednu ji ze země a otevřu. Vypadá to jako nějaký seznam, možná témat na písemku. Když se ale podívám víc zblízka a pořádně, můžu už jednoduše přečíst, že stránka je nadepsána jako Seznam tajných přání.

Tajná přání? Je to vůbec moje? Nevzpomínám si, že bych kdy já něco takového psala. Rukopis ale jednoznačně odpovídá mému. To je divné. Popojdu blíž ke střešnímu oknu, abych na čtení lépe viděla. Papír je celý popsaný odrážkovaným seznamem. Když se pustím do čtení, najednou mi začne svítat, a matně si vybavuji, jak jsem se při hodinách dějepisu vždy nudila, a tak jsme si s kamarádkou vymyslely, že si každá napíšeme seznam toho, čeho bychom v životě chtěly dosáhnout, a co bychom chtěly mít. 

Nad těmi vyloženě pubertálními se zasměji. Třeba jako, aby se na mě usmál nějaký kluk z vedlejší třídy, kterého si vůbec nevybavuji. Nebo, že si strašně přeju mít stejný rifle, jako má spolužačka. A že bych chtěla mít velká prsa, aby se mi kluci nesmáli, že jsem plochá jak prkno. Shlédnu na svoje dvojky, a s úsměvem si musím přiznat, že jsem nad míru spokojená.

Jsou tu ale i přání, která mě vedou k zamyšlení, a některá dokonce ke smutku. Aby mě táta někdy za něco pochválil. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nemůžu si žádný takový moment vybavit. S tátou jsme si nikdy k sobě nenašli cestu, nebyli jsme si nějak moc blízcí. Vždycky nám spíš dělala prostředníka mamka.

Bydlet v bytě s velkou terasou v centru Prahy. Tak tohle přání se mi skoro splnilo. V Praze jsem bydlela bezmála deset let. Sice měl můj byt jen balkon a v centru taky nebyl, ale i tak. V patnácti, kdy jsem seznam psala, jsem si určitě myslela, že to musí být nejlepší místo pro život. Pro mladou holku, co studuje vysokou školu i bylo, ale postupem času mě to čím dál víc táhlo z města pryč. Někam do většího klidu a blízko přírody. Což se mi nakonec splnilo, a já jsem za náš dům neskutečně vděčná a miluju ho, protože je naprosto podle mých představ. Naše zahrada je pro mě nejhezčí místo na světě.

Koupit si malé auto, se kterým se všude vejdu. Na rty se mi vkrade úsměv, když si vzpomenu na svoje první prťavé auto, které jsem si mohla dovolit. Je pravda, že jsem s ním mohla zaparkovat téměř všude, ale když už jsme měli rodinu, začalo se jevit dost neprakticky, a taky ne zrovna bezpečně, a tak jsem byla donucena vyměnit svého brouka za bezpečné, rodinné SUV. 

 

Najít si pana Pravého a mít krásnou velkou svatbu. Když si vzpomenu na naši svatbu, tak krásná byla rozhodně, velká, jak se to vezme. Jestli to byl ale pan pravý? Těžko říct. Je to sice otec mých dětí, ale kdyby to byl ten pravý, byla bych teď rozvedená? Nemůžu ale proti Tomášovi říct nic špatného. Byl skvělý manžel a pořád je skvělý táta, ale zkrátka to nějak nevyšlo. Asi nám nebylo souzeno vydržet spolu až do smrti.

Mít s panem Pravým alespoň dvě děti, možná i tři. Nad tímto přáním se musím pousmát, ale zároveň se mi do očí vkrádají slzy. Vzpomenu si na svá patnáctiletá dvojčata, i na jejich nenarozené sourozence. S Tomem jsme chtěli děti hned po svatbě, ale osud chtěl něco jiného. Dlouho jsme se o dítě snažili, třikrát jsem potratila, až jsme se rozhodli pro umělé oplodnění. I když jsme, podle lékařů, oba zdraví, přirozeně to prostě nešlo. U umělého oplodnění to ale vyšlo hned napoprvé.

Po narození dvojčat jsem ještě jednou přišla do jiného stavu a opět potratila. Poté už jsme se shodli, že naše dvojčata nám bohatě stačí a o další dítě se už pokoušet nebudeme. Máme holku a kluka, i když to u dvojčat moc často nebývá, oba jsou úplně zdraví, krásní a chytří. Dělají nám samou radost, a to dokonce i teď, když jsou v pubertě.

Jsou tu i další přání, která jsem si podle svého patnáctiletého já nesplnila. Když se nad nimi zamyslím, některá se mi vlastně zamlouvají i dnes, v mých čtyřiceti pěti. Třeba podívat se do Ameriky bych chtěla i teď. Nebo projet Evropu obytným vozem by taky nebylo úplně špatné. 

Některá svá pubertální přání, ale s klidem vynechám. Dostat pusu od Davida ze třídy bych už vážně nechtěla. Nedávno jsem ho potkala tady v obchodě, stal se z něho pěkný ochlasta. Skočit padákem taky vážně nehodlám. Pořídit si hada? To mě, jak proboha napadlo, vždyť já hady nesnáším.

Uvědomím si, že naše dvojčata jsou teď vlastně ve stejném věku, kdy já psala tenhle Seznam tajných přání. Mají i oni svoje přání a touhy? Určitě ano, ale pochybuji, že je teď zajímají věci jako je svatba a rodina. Na to mají ještě spoustu času.

Když se ale zamyslím nad svým patnáctiletým já a porovnám ho se svým dnešním, změnila jsem se? Samozřejmě, že ano, dospěla jsem, změnila jsem své názory, ale ve své podstatě jsem pořád stejná jako ta patnáctiletá zmatená holka. I když už jsem si ty hlavní sny splnila, pořád si přeju potkat toho pravého a prožít si ještě všechno to, co patří k lásce. 

 

V pětačtyřiceti ještě přece život nekončí, nejsem natolik stará, abych nemohla mít své sny a přání. S tím seznamem to tenkrát nebyl vůbec špatný nápad, v krabici najdu zapomenutou obyčejnou tužku a začnu si své momentální přání psát na druhou stranu papíru. Třeba ho zase za třicet let objevím a uvidíme, co si budu moct odškrtnout jako splněné.

Vysvětlení podnětu (a fotografií) k článku naleznete zde.