Pohádka nebo sen?

 

Po třech hodinách jízdy konečně vjíždíme do obce, kde už na nás čeká naše ubytování. Dívám se z okénka a obdivuji tu krásu. Všude kolem nás se rozprostírají kopce přikryté nadýchanou sněhovou peřinou. Je to tu jako v pohádce, jen zahlédnout děti, oblečené jako na Ladových obrázcích, jak staví sněhuláka a sjíždějí kopce na dřevěných saních. Bohužel ale nejsme v Ladově obrázku, proto za zatáčkou spatřím sjezdovku, na jejíž vrchol, který je v nedohlednu, míří dlouhatánská lanovka bez konce. Na úpatí sjezdovky sice děti sjíždí menší kopeček, ale ne na dřevěných saních, nýbrž na všelijakých různě barevných a tvarovaných plastových sjíždidlech.

Zatáčíme doprava a vyjíždíme prudký kopec. Nejprve se zděsím, že to nemůžeme vyjet, ale když se podívám na Davidovu klidnou a soustředěnou tvář, obavy mě přejdou. Patrně má tohle velké auto všechny všemožné vychytávky, zahrnující tedy i pohon na všechny čtyři kola, a bůhví, jaké další technologické vychytávky nám pomohou ten prudký kopec bez problémů zdolat. Nutno podotknout, že cesta vypadá stejně, jako kdyby bylo léto. Žádný sníh, ani ledové mapy. Trochu podezřívám majitele hotelu, zda si snad nepořídil vyhřívaný asfalt. Minimálně si ale zaměstnal lidi, kteří mu jediný přístup k hotelu dokonale udržují. Nevím, jak by se sorta lidí, kteří sem určitě jezdí, asi tvářila, kdyby měla dole vysednout a těch zbylých padesát metrů do kopce si vyšlapat po svých. Zřejmě by majiteli klesly přes zimu zisky.

Jen co vystoupíme z auta, už se k nám žene portýr a shání se po našich zavazadlech. Ještě, že jsem si včas zjistila, kam mě to David bere a místo do kufru jsem si nezabalila do sportovní tašky, jak jsem měla původně v plánu. To by asi portýr koukal, kdybych mu ji hodila přes rameno. Protože tu máme v plánu i lyžovat, přibíhá další portýr, který má asi na starosti lyžárnu, a už si bere od Davida jeho novotou zářící Rossignolky. Já vlastní lyže nemám, budu si je muset půjčit až na sjezdovce.

Když po předání zavazadel konečně vcházíme do vstupní haly hotelu, oči se mi rozšíří úžasem. To je nejhezčí hotel, ve kterém jsem kdy byla. Dobře, nutno si přiznat, že s tříhvězdičkovými rádoby hotely nejde tohle porovnávat. Hotel je stylizovaný do luxusní horské chaty, ale zároveň má od chaty v horách nejdál, co to jde. Samotná recepce je vlastně jen taková nenápadná část celé haly. Protější stěna od vchodu je celá prosklená a je z ní úžasný výhled na protější kopce i do údolí. Po celé délce stěny se táhne kožená lavice, která je doplněna malými dřevěnými stolky a křesílky. Na zemi jsou různě rozmístěné kůže a kožešiny. Na pravé i levé straně dokonce hoří opravdový oheň v moderních krbech.

Naštěstí záležitosti na recepci vyřizuje David, takže se můžu nerušeně rozhlížet a kochat tou krásou. Rovnou mě to táhne přímo k té prosklené stěně, kde si po přistoupení blíž všimnu, že je za ní terasa s křesílky, na kterých jsou přehozené deky, a o teplo se starají nenápadné ohřívače. Hned bych se do jednoho toho křesílka usadila s horkou čokoládou v ruce, a kochala se tím kouzelným výhledem. Volá mě ale David, že už se můžeme jít ubytovat. 

 

 

Nastoupíme do výtahu, kde portýr zmáčkne tlačítko do nejvyššího patra. Podívám se na Davida s pozvednutým obočím, ale on se jen usměje, takže je asi vše v pořádku. Když vystoupíme z výtahu už na nás čeká ten portýr, co nám u auta přebíral zavazadla. Než vstoupíme do našeho pokoje, stačím si ještě všimnout, že dveře do něj jsou na patře jediné. To už ale David vyřizuje s portýrem dýško a zavírá za ním dveře.

Jen co krátkou chodbičkou vstoupím do hlavní části pokoje, nestačím zírat. On to vlastně ani není úplně pokoj, jako spíš apartmán. Nalevo je velká manželská postel, přehozená kožešinou, všechno je tady, stejně jako na recepci, laděno v horském, ale luxusním stylu. Místo nočních stolků stojí z každé strany postele jeden opracovaný pařez. Na poličce nad postelí jsou vyrovnané figurky pasáčka s ovcemi, a dokonce opravdové kravské zvonce. Napravo je krásná a pohodlná sedačka, před ní dřevěný stolek a pod ním opět jedna z kožešin. Z každé strany sedačky jsou jedny dveře. Nahlédnu do těch napravo a objevím menší šatnu. Za těmi na levé straně se skrývá neuvěřitelně velká koupelna. Je tu vana postavená v prostoru, jako na obrázcích luxusních katalogů, ale i sprchový kout. Co je ale na koupelně nejhezčí a největší překvapení, přímo z vany je kouzelný výhled ven, na zasněžené kopce.

Když se vrátím zpátky do pokoje, uvědomím si, že jedna strana podél celého apartmánu je prosklená. Stěna z koupelny totiž pokračuje i po celé délce pokoje. Po stranách jsou sice těžké závěsy, ale když najdu vstup na terasu, potvrdím si z venku, že mám pravdu. Přímo z postele i z vany se tak můžeme kochat ničím nerušeným výhledem. Na terasu za mnou přijde David a navrhne mi, jestli si před večeří nedopřejeme malý odpočinek. Nejsem proti, i když mi je jasné, že o odpočinek úplně nepůjde, a taky mi je trochu líto porušit tu dokonale ustlanou postel bez jediné chybičky a záhybu.

Nakonec opravdu i na chvíli usneme, ale po probuzení už je čas chystat se na večeři. I v tomto případě jsem vděčná, že jsem si hotel dopředu trochu prozkoumala, protože se svou fleecovou mikinou, kterou si na hory obvykle beru, bych tady opravdu neobstála. Zjistila jsem totiž, že na večeře mají určený dress code. Jinak by mě ani nenapadlo brát si na hory šaty a dokonce lodičky.

Když vcházíme do restaurace, děkuju Bohu za svou prozíravost. Ne že by tu všichni byli načančaní ve večerních róbách, ale kostýmek nebo šaty tu mají všechny ženy. Jsem tak ráda, že ve svých malých černých sem naprosto zapadám a zároveň nijak nevybočuji, což by nastalo, kdybych si oblékla druhou možnost, kterou byly černé kalhoty a košile. 

Hned u dveří se nás ujme číšník a usadí nás ke stolu u okna. Nejprve se trochu leknu, jestli mi nebude v šatech zima, protože jsem z hotelů, které jsem kdy navštívila, zvyklá, že z nedoléhajících oken táhne. Tady ale nic takového vážně nehrozí a já se uklidním a užívám si výhled, který z okna máme. Na stole je připraveno tolik příborů a skleniček, až mě zaskočí, jestli to všechno využijeme, a kolik toho jídla bude, abych to do sebe vůbec dostala.

Což se hned vzápětí zase uklidním, když nám číšník servíruje první chod. Jde o nějaký předkrm, jehož název jsem zapomněla okamžitě, co ho číšník dořekl. Na talíři se krčí miniaturní kupička čehosi, přesto je položený lístek nějaké bylinky, a okolo je vytvořený kruh z něčeho tmavého. Sama se nad sebou musím v duchu usmát. Snad jsi v takové luxusní restauraci nečekala obvyklé porce, na které jsi zvyklá.

Po čtyřech chodech ale rázem jejich objem ocením. Jsem totiž akorát najedená, nikoliv přejedená, že bych měla pocit, že prasknu. Není tak problém, když se rozhodneme, že po večeři ještě vyzkoušíme hotelové wellness s vířivkou, saunami a bazénem.

Probudím se a vzápětí se mi vybaví včerejší kouzelný den. Bojím se ale otevřít oči, protože mám strach, že když je otevřu, rázem sen skončí a já se probudím ve svém pokoji na koleji. Jak by to přece mohla být pravda? Kde já bych se vzala v tak nádherném hotelu, po boku toho nejmilejšího a nejhezčího chlapa, kterého jsem kdy poznala? Vždyť já jsem chudá studentka, která bydlí na koleji, a i na tu si musí vydělávat psaním článků do časopisů a sezením za kasou, protože rodiče mají doma ještě tři mladší sourozence, a zkrátka si nemohou dovolit mě živit a podporovat na studiích. Věděla jsem, že když chci studovat, budu muset spoléhat na stipendium a zároveň si sama na všechno ostatní vydělat.

Co ale nadělám, stejně musím ty oči jednou otevřít, a i kdyby to měl být jenom sen, byl to ten nejhezčí sen, jaký se mi kdy zdál. A i z něho si budu snažit zachovat ten krásný pocit, a budu se snažit o to víc, abych se jednou do takového hotelu mohla opravdu podívat. Pomalu otevřu nejdřív jedno oko, potom druhé. Takový strop na kolejích nemáme, a tolik světla taky ne, a tak velká okna také ne. Pomalu otočím hlavu doprava a dívám se přímo do krásných oříškových očí, které se na mě upřímně usmívají. Dobré ráno, princezno…