Bezduchá novostavba, nebo starý dům s atmosférou?

Tolik let jsem okolo té zarostlé zahrady chodila. Tolikrát jsem nakukovala přes plot, jestli tam snad nespatřím spát nějakou Šípkovou Růženku. Nedokázala jsem to nijak vysvětlit, ale ta zahrada mě prostě přitahovala. Jako kdyby byla začarovaná. Jako kdybyste se překročením její hranice měli dostat do jiného světa. Do krásného, pohádkového světa, plného roztodivných rostlin. Jako kdybyste se pouhým překročením proměnili v Alenku v říši divů.

A teď jsem tu pomyslnou i reálnou hranici překročila a stojím uprostřed té divočiny. Ne, nevloupala jsem se sem. V ruce mě studí velký zrezlý klíč na šňůrce. Klíč od vrátek do téhle zarostlé džungle. Od dneška je totiž moje. Moje džungle, moje zahrada, můj klidný a tichý úkryt před zrychleným vnějším světem. Můj ráj.

Nikdy jsem si ani nepomyslela, že bych tuhle zahradu mohla vidět v celé své kráse, a nejen ten kousek, co je vidět přes zeď. A najednou tu stojím a nemůžu tomu uvěřit. Usmívám se a v hlavě se mi rodí tolik nápadů a myšlenek, že je musím násilím brzdit, div, že by mi nevyskákaly ven. Snažím se jen kochat tou krásou všude kolem. Tolik ovocných i okrasných stromů, tolik keřů, květin, ale i plevele.

Vím, že tady bude neskutečně práce, ale už se jí nemůžu dočkat. V každém případě bych ale chtěla zachovat původní ráz zahrady. Samozřejmě se bude muset prosekat, prořezat a upravit, ale moc bych si přála ponechat jí tu její divokost. Na anglické trávníky mě nikdy moc neužilo, radši jsem měla zahrady, které měly spoustu zarostlých tajných zákoutí, kam se dalo schovat před celým okolním světem.

Vlastně ani nevím, kdy se to ve mně zlomilo. Když jsem byla mladší, vůbec jsem nepochybovala nad tím, že si jednou se svým manželem postavíme svůj vlastní, nový dům. Každý to tak dělal, bylo to něco zcela běžného. Možná mě k tomu vedla i slova tehdejšího přítele, který prohlašoval, že by nikdy neopravoval starý dům, že by si jedině postavil nový, podle sebe. A mně to v tu dobu asi bylo nějak jedno, tak jsem ten jeho názor vzala i za svůj. 

 

Od té doby jsem ale měla spoustu času zjišťovat a přicházet na to, co se opravdu líbí mně. Ne ostatním. Najednou mi bylo jedno, co dělají nebo si myslí ostatní, a začala jsem si utvářet vlastní názory a postoje. A v tu dobu mě začaly přitahovat opuštěné zarostlé zahrady a staré domy. Zjistila jsem, že se mi vlastně vůbec nelíbí představa, že bych někde na prázdném placatém poli měla začít stavět svůj domov. Že bych měla čekat, kdo začne stavět vedle mě a bude mým sousedem. Nelíbilo se mi to, jak se nové domy lepí na sebe, aby se jich na dané místo vešlo co nejvíc. Jak ze svého okna můžete vidět, co mají sousedi k obědu, a to, o čem si vyprávíte na své terase, slyší sousedi zprava i zleva.

Samozřejmě jsem chápala všechny argumenty, proč je lepší stavět nový dům než rekonstruovat starý. Ale když se podívám na všechny ty nové, malé domy a zahrady, nedokážu si představit, že bych tam měla žít. Tyhle mladé domy mi přijdou jako bez duše. Naopak, když se podíváte na jakýkoli starší dům, dýchne na vás svou atmosférou, vším tím, co už zažil, čeho byl svědkem. A co teprve, když můžete i dovnitř. To je přece úplně něco jiného než ty nové, ale studené a neútulné prostory, které ještě tak dlouho budou čekat, než jednou taky budou mít aspoň z poloviny takovou atmosféru. 

 

I přesto všechno jsem nikdy nebyla přímý odpůrce stavby nového domu. Jen jsem si sama sobě slíbila, že to nebude žádný „katalogový“ dům na klíč. Přála jsem si jednou, při případné stavbě, docílit dojmu „zkušeného“ a „vědoucího“ domu, i když bude z nových cihel. Nestála jsem si tvrdě za tím, že chci bydlet ve starém domě, protože jsem si nemyslela, že by s tím můj budoucí partner mohl souhlasit. Pořád jsem v sobě měla slova svého bývalého přítele, a nechtěla jsem si tak připravit případné zklamání.

Ani netušíte, jak jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že můj nynější partner má na tuhle oblast stejný pohled jako já. A to jsem na stavby domů, samozřejmě jen obecně, zavedla řeč už asi na našem třetím rande 😊 Taky proto teď můžu stát v téhle naší kouzelné zahradě. Sama bych se k její koupi asi nikdy neodvážila, ale když vedle sebe máte někoho, kdo vás ve všem podporuje, však to znáte.

V naší nové staré zahradě stojí i dost zanedbaný starý domek. Zatím jsme se ještě nerozhodli, zda ho zbouráme úplně, nebo se nám ho povede nějak pěkně proměnit. Ale čím jsem si jistá už teď, že i kdybychom postavili zcela nový dům, vymyslíme takový, aby se sem hodil. Ničemu a nikomu nedovolím, aby narušil to posvátné kouzlo téhle krásné zahrady. Ta tu byla dřív než nějaké domy, a zůstane tu i po nich. Už teď vím, že se nám tu bude krásně žít, a že tahle královna všech zahrad bude naši budoucí rodinu ukrývat a chránit ve svém objetí ještě po další generace.