Myšlenky budoucí nevěsty

Nikdy jsem nebyla ta holčička, co si jako malá hrála na princezny, nebo na potkání vyprávěla, koho si jednou vezme a jak bude vypadat její svatba. Představu o své svatbě jsem neměla ani v pěti, ani v patnácti, dokonce ani v pětadvaceti. Vlastně jsem ji neměla ještě před pár měsíci, a možná ji nemám ani teď. Holky v mém okolí měly jasnou představu o své dokonalé svatbě, naprosto přesně věděly, jaké jednou budou mít šaty, co se bude podávat k obědu, kde svatba bude, do jakého stylu bude laděná. Některé zacházely ve svém fantazírování až do takových extrémů, že i jasně věděly, co na sobě bude mít ženich, a to i když žádný konkrétní nebyl ještě ani v dohledu. A nemálo z nich mělo na Pinterestu přetékající nástěnku se svatební inspirací od té doby, co tuto aplikaci s bezednou inspirací objevily.

Všechno tohle šlo vždy mimo mě. Ale i bez toho jsem někde v sobě měla zakořeněno, že jednou samozřejmě svatbu mít budu, o tom jsem vůbec nepochybovala. Stejně jako o tom, že půjdu na vysokou školu, nebo jednou budu mít děti. Brala jsem to jako samozřejmost. I když se přiznám, že byla i období, kdy mě má případná svatba přímo děsila, a zdály se mi o ní dokonce noční můry. Nutno ale podotknout, že mi tak podvědomí dávalo najevo, že se už nějakou dobu nacházím v nefungujícím vztahu.

I když jsem se svou svatbou někdy ve vzdálené budoucnosti počítala, nikdy mě to netáhlo k tomu, že bych si prohlížela katalogy svatebních šatů, nebo přemýšlela nad tím, zda chci mít svatbu na jaře, nebo v létě, na zámku nebo v lese. A když už jsem ve své blízkosti na nějakou svatbu narazila a logicky mi přišla na mysl moje vlastní, nedokázala jsem si říct, tohle a tohle bych ne/chtěla. Nějak mi přišlo divné, dělat si nějaké plány a závěry, když se mě to ještě přímo netýká. A navíc, k čemu by mi byl přesně vykreslený plán, když by s ním pak ten druhý nemusel souhlasit? 

 

Najednou to ale bylo tady, a já stála před zrcadlem už v několikátém salonu a vybírala si svatební šaty. Pro sebe. Na svou svatbu. I když se mi to mohlo ještě před pár měsíci zdát jako něco absolutně neuvěřitelného, teď byl ten pocit pryč a všechno mi přišlo naprosto přirozené, a že jinak by to ani být nemělo. Ze začátku jsem se bála, že se mezi tak obrovskou nabídkou nebudu moct nikdy rozhodnout jen pro ty jediné. Navíc, když jsem, oproti mým kamarádkám, neměla ani předvýběr svých vysněných šatů, ale dokonce ani žádnou představu, jak by měly vypadat.

 

Což byla vždy první otázka po vstupu do každého salonu. A jaká je vaše představa? V tu ránu jsem vždy měla chuť otočit se na podpatku a pelášit pryč. Když jsem pokaždé na stejnou otázku stejně nejistě a tiše odpověděla, že vlastně nevím, pracovnice salonu se na mě vždy udiveně podívala, ale výraz rychle proměnila v úsměv a uklidnila mě, že to vůbec nevadí, že si nějak poradíme. Evidentně asi byly zvyklé spíš na budoucí nevěsty, které jim přijdou rovnou s obrázkem konkrétních šatů. 

 

Netušila jsem, jestli chci šaty bílé, krémové, nebo v barvě slonové kosti. Jestli chci krajku nebo volánky. Jestli chci rukávy, výstřih, nebo ramínka. Jestli chci závoj nebo vlečku. Vždycky jsem každou nevěstu slyšela říkat, jak prostě poznala, že to jsou ty ony. Ty pravé. Že to prostě cítila. Po asi třetím navštíveném salonu a snad, podle mého dojmu, po stých šatech, co jsem si vyzkoušela, jsem začala pomalu propadat panice, že já tenhle speciální cit budoucí nevěsty prostě zkrátka nemám vyvinutý. 

 

Jak už to, tak ale bývá, právě když už chcete něco vzdát, najednou se to otočí. Prostě tu zničehonic byl. TEN pocit. Stála jsem před zrcadlem na stupínku, dívala jsem se na svůj odraz, a prostě jsem to věděla. Bylo mi jasné, že tyhle jsou TY ONY, a že si už jiné konečně zkoušet nemusím. Neumím to nijak vysvětlit, nerozumím tomu, jak to funguje, ale prostě jsem to taky cítila. A až v tom okamžiku jsem si vzpomněla, že to samé jsem cítila, i když jsem si tenkrát vybírala šaty na svůj maturitní ples. 

 

I když jsem si svou svatbu nikdy nevykreslovala do nejmenších detailů, i tak mi do života přišla. Sama a zcela přirozeně, jako součást plynule se rozvíjejícího vztahu. A teď tu stojím, v těch kouzelných šatech, jejichž výběr mi dal sice trochu zabrat, ale teď se na ně nemůžu vynadívat a cítím se v nich, jako by byly ušité přesně pro mě. A od okamžiku, kdy to všechno vypukne, kdy já budu tou, co kráčí tou pověstnou uličkou, vstříc svému budoucímu manželovi, manželství a životu vůbec, mě dělí už jen malý okamžik.

Vzpomenu si na dobu, kdy mě moje vlastní svatba strašila ve snech, na dobu, kdy jsem si nedokázala představit, že přijdu o své příjmení, které mám od narození, na dobu, kdy se začaly vdávat mé spolužačky a já jsem měla pocit, jestli mi něco neutíká, na dobu, kdy mě začaly rozčilovat všechny narážky na to, kdy já už budu taky mít tu svatbu. A musím se sama nad sebou pousmát. Ty bláhová, kdybys věděla. Jenže tenkrát jsem nevěděla. Ale teď už vím. Vím, že bych dnes nechtěla být nikde jinde a dělat nic jiného. Vím, že jsem na tom nejsprávnějším místě v ten nejsprávnější čas, kde a kdy bych mohla být.

Kdybych tak mohla tenkrát tu rozesmutněnou a nejistou holku uklidnit, že se taky jednou dočká. A že vůbec nezáleží na tom, kdy to bude. Ale, že v ten správný čas to prostě přijde a ona to pozná. Bude si naprosto jistá, že dělá správnou věc a nebudou ji přepadat ani ty nejmenší stíny pochyb a obav. Jenže, kdyby tohle všechno tenkrát věděla, možná by dnes nestála právě tady a nebrala by si toho, koho si dnes vezme. A v tom je právě to kouzlo, že i když nevíme, co bude, i tak musíme doufat a věřit, že to bude přesně tak, jak má.

Právě se rozezněl první tón svatebního pochodu, a já vycházím pravou nohou…