První láska, nebo...?

Včera jsem ho potkala. Nechtěla jsem si to připustit, ale všechno bylo zase zpátky. Ten svíravý pocit kolem srdce, a vlastně nejen srdce, celý vnitřek se mi zase tak zvláštně sevřel. Jako pokaždé, když o něm někde slyším, nebo když jen vidím jeho fotku. A včera jsem ho potkala naživo. Nejprve se mi tomu ani nechtělo věřit, myslela jsem si, že snad spím a sním. Ale ne, byla jsem vzhůru.

Po kolika letech to vlastně bylo? Ty jo, skoro po deseti. Už je to skoro deset let. Co všechno se může stát za deset let? Všechno. A já tam stála a po deseti dlouhých letech jsem cítila úplně to stejné jako tenkrát. Copak city a pocity nemají trvanlivost, nebo životnost? Nemůžou prostě někam zmizet? Vždyť některé zmizí bez povšimnutí, a já si to uvědomím, až když už jsou dávno pryč. Tak proč nemůže zmizet i tenhle pocit?

 

První láska? Cha! Blbost. Vždyť to nebyla ani jen láska, natož první. Zamilovanost? Poblouznění? Možná. Nevím. Nevěděla jsem to tenkrát, i když jsem si myslela opak, nevím to ani teď, s odstupem deseti let. Nebyl ani rozchod, ani vztah. Nebylo vlastně nic. Pár setkání, o něco víc napsaných zpráv. Velké poblouznění, vznášení se na obláčcích, a pak? Zklamání. Tvrdý dopad zpátky do reality. Bolest.

A tím spíš mě rozčiluje, jak něco, tak nevýznamného a krátkého v porovnání s celým životem, mě může ovlivnit po celý jeho zbytek. Je neuvěřitelné, jak mě může ovlivňovat něco, co vlastně ani nic nebylo. Alespoň z jeho strany určitě ne. Nebo snad možná jo? Ze začátku se to tak i zdálo, ale možná to bylo jen zdání. Nebo moje přání, aby to tak bylo. Ale nebylo nic. Možná jsem za to mohla já. Možná jsem toho chtěla víc než on. Možná jsem to moc uspěchala. Možná to ale nechtěl nikdy.

Jenže to se asi už nikdy nedozvím. A to je možná právě ten důvod. Důvod, proč mě to i po tolika letech stále dokáže tak rozhodit. Důvod, proč cítím a prožívám to, co včera. Jako kdyby to nebylo skoro deset let. Jako kdyby to bylo pouhých deset měsíců, nebo jen deset dní. Nikdy jsem se totiž nedozvěděla, proč to tak dopadlo. Nebo spíš nedopadlo. Nikdy jsem nedostala šanci poslechnout si jeho vysvětlení. Asi jsem ho nebyla hodna. A proto si myslím, že jsem to v sobě nikdy nedokázala úplně uzavřít. 

 

Protože je jedno, jestli je to pět dní, měsíc, rok, pět let, deset, padesát. Protože, když to v sobě nemám, čím a jak uzavřít, bude to tam pořád. Pořád se bude vracet ten svíravý pocit, když ho uvidím, nebo na něj jen pomyslím. Pořád si budu představovat, co by kdyby. Pořád budu přemýšlet nad tím, co jsem mohla udělat jinak, líp. Pořád budu hledat chybu na svý straně, i když si stokrát můžu říct, že míček zůstal na jeho straně hřiště.

Doufám, že se mi to v sobě někdy povede úplně uzavřít. Zakopat to někam hodně hluboko. Zároveň ale vím, že se snažím jen naivně uchlácholit. Že ať budu mít v životě cokoli a kohokoli, ať budu sebešťastnější a sebespokojenější, ať budu sebevíc milovat a budu milovaná, stačí jediné setkání, jeho pohled, úsměv, a TEN pocit se vrátí. Ať už bude zastrčený sebehlouběji. Zároveň ale už teď vím, že to nebude z mé strany nic špatného, nebude to žádný podvod. Znovu pobláznit bych se už nenechala, ale TEN pocit prostě mluví sám za sebe. Nikdy se nenechá vyřadit z mého srdce. Nikdy prostě nezmizí.