Lhát se nemá. Hlavně ne sobě.

Můžete lhát partnerovi, kamarádce, rodičům, dětem, a všechno se vám stejně jednou vymstí. Jenže já lhala mnohem hůř. Lhala jsem člověku, kterému byste nikdy lhát neměli. Neměli byste mu nikdy nic nalhávat, nikdy ho obelhávat. Pokud lžete tomuto člověku, jste ten nejhorší lhář ze všech. Lhala jsem sobě.

Nalhávala jsem si, že jsem spokojená a šťastná ve vztahu, který už dlouho nefungoval. Snažila jsem přesvědčit samu sebe, že moje práce není až tak špatná, a že musím být ráda, že vůbec nějakou mám. Sama před sebou jsem pořád omlouvala kamarádku, která se ozvala jen, když něco potřebovala ona, a když jsme se setkaly, nikdy se nezeptala, jak se mám já.

Pokaždé jsem se v duchu okřikla, když jsem jen pomyslela na to, že bych možná chtěla, aby všechno bylo úplně jinak. Že vlastně vůbec nejsem spokojená v bytě na sídlišti, protože bych mnohem radši bydlela v domě na venkově. Že partner by se ke mně asi neměl takhle chovat, ignorovat mě a zesměšňovat před kamarády. Že kamarádky jsou od toho, aby se podpořily navzájem, ne, aby brala jen jedna a vysávala tu druhou. Každá taková myšlenka ale vždy skončila tím, že jsem si vynadala, co bych vůbec chtěla, mám být ráda za to, co mám, nic si nevymýšlet, a že si nic jiného stejně nezasloužím. 

Ve filmech hlavní hrdinové začnou rekapitulovat a měnit svůj život, až poté, když se jim něco vážného stane, nebo onemocní. Mně k tomu naštěstí stačila „jen“ autonehoda.

Jeli jsme tenkrát s přítelem z oslavy nějakého jeho kamaráda, a přítel nedal přednost zprava. Naštěstí se nestalo nic vážného, protože jsme jeli pomalu, ale já byla trochu potlučená, protože jsem jako spolujezdec byla první na ráně. Z ničeho jsem přítele neobviňovala, to se přece může stát každému, že přehlédne přednost. Navíc mi přítel před jízdou tvrdil, že měl na oslavě jen jedno malé pivo, které už dávno vyprchalo, takže jsem neměla sebemenší důvod ho z něčeho podezírat.

Jenže to nebyla tak úplně pravda. Po nehodě jsem zjistila, že nadýchal mnohem víc, než co by měl po jednom malém pivu před několika hodinami. Nevěřícně jsem na něho zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě vystavil takovému nebezpečí. Že by byl schopný si sednout za volant, když předtím pil. Šok vystřídal vztek. Vztek na něho, ale hlavně na sebe.

Že se nikdy nechoval zrovna jako vzorný přítel jsem věděla, ale pořád ho před sebou obhajovala a omlouvala. A sama sobě lhala, že mi to až tak nevadí. Ale teď ohrozil můj život. Naprosto v klidu, bez zaváhání, bez mého sebemenšího vědomí. Jenže já byla ta, co mu to dovolila. A to mě rozčílilo nejvíc. 

 

V amerických filmech mají vážnou nemoc, mně stačilo tohle. Tohle byla ta poslední kapka, po které jsem přetekla. Vlastně téhle nehodě vděčím za to, že mi otevřela oči. Najednou jsem se byla na sebe a svůj život schopná podívat z nadhledu. A zhrozila jsem se. Zhrozila jsem se nad tím, co jsem to ze sebe nechala udělat. Proč žiju život podle ostatních, proč se pořád nechám někam někým vláčet? Proč sakra nedělám jen to, co chci já? Proč nestojím sama za sebou? Proč si sama sebe nevážím dost na to, abych si už konečně přestala cokoliv nalhávat?

Po té nehodě jsem se rozhodla, že už takhle nechci marnit ani jeden jediný den svého života. S přítelem jsem se rozešla, začala si hledat jinou práci, kamarádce jsem vysvětlila, že pokud chce takhle pokračovat, tak ale beze mě. Přestala jsem konečně sama sobě lhát, že tohle všechno je normální, a že si víc nezasloužím. Začala jsem si svůj život měnit do takové podoby, v jaké ho chci žít.

Ať už lžete komukoli, není to nic dobrého a stejně se vám to jednou vrátí, ale na to časem přijdete sami. Ale prosím vás, alespoň jednoho člověka z těch pavučin lží vynechte. Sebe.