Cestování v čase

 

Představte si, že byste dostali možnost cestovat časem, ale s jednou podmínkou. Mohli byste si sice vybrat, jestli se chcete podívat do minulosti, nebo do budoucnosti, ale měli byste jen jednu možnost. Buď minulost, nebo budoucnost. Máte jasno, co byste zvolili?

Možná si řeknete, že je to úplně zbytečná otázka. K čemu by mi bylo cestovat do minulosti, když tu už znám, vím, co se v ní stalo. Kdežto budoucnost je mnohem lákavější právě tím, že je pro nás velkou neznámou.

Jenže vy ještě nevíte jednu podstatnou drobnost. Kdybyste si totiž vybrali cestu do minulosti, dostali byste s tím i možnost, něco ve své minulosti změnit. Litujete, jakou jste si vybrali školu, práci, partnera, trápíte se tím, jak jste se tenkrát špatně rozhodli? Teď byste to mohli změnit.

Ale to, že byste změnili něco ve své minulosti, by samozřejmě znamenalo, že by byla jiná i vaše přítomnost. Vy byste byli jiní, měli byste něco jiného, byli byste někde jinde. A nikdo vám nezaručí, že by to bylo lepší.

Sice byste možná opravili svá špatná rozhodnutí, udělali byste jiný výběr, už by vám bylo jasné, že s tímto partnerem jste si nikdy neměli začínat, že jste si zvolili pro vás nevhodný obor, zkrátka, že byste pro svůj život zvolili úplně odlišnou cestu. Ale nikdy byste se nedostali přesně tam, kde jste teď. Neměli byste to, co máte teď, okolo vás by nebyli lidé, kteří tam teď jsou. A už je na vašem riziku, jestli by cokoliv pro vás bylo lepší, než je teď, nebo byste na tom naopak po jiném rozhodnutí byli ještě hůř. 

 

Většina by možná byla spíš zvědavější na svou budoucnost. Protože, upřímně, koho by nelákalo se alespoň trošku, na chvilku, podívat do své budoucnosti. Jak na tom budeme za pět, deset, dvacet let? Koho by to ani trošku nezajímalo?

Mohli bychom se dozvědět, jak budeme žít, s kým a kde. Jestli budeme už mít ten vysněný dům, partnera, práci, děti. Nebo jestli nám naopak nehrozí nějaké nebezpečí nebo dokonce katastrofa.

Ale opravdu bychom to chtěli? Chtěli bychom vědět, co nás v naší budoucnosti čeká? Chtěli bychom mít ve všem jasno a jistotu? Chtěli bychom se připravit o všechna překvapení a nejistoty, co nám život připraví?

Myslím si, že kdybychom věděli, jak bude vypadat naše budoucnost, mělo by to velký vliv na naši přítomnost. Jen si představte, že byste třeba potkali člověka, a hned byste věděli, že to je ten, kterého si vezmete. Jak by ten vztah potom vypadal, když by byl ochuzen právě o tu nejistotu a překvapení, zda to vyjde či ne? Prostě byste už na začátku měli jasno, že tohle vyjde, a už byste se o nic nemuseli snažit. Nic byste do toho vztahu nedávali, neprojevovali žádnou snahu, vztah byste postupně nebudovali. 

 

Jak by takový vztah pak vůbec mohl fungovat? Jen proto, že jsme to viděli v naší budoucnosti? Ale co když právě touhle pasivitou v přítomnosti jsme si změnili naši budoucnost a ona už nebude taková, jakou jsme ji mohli vidět. Protože, kdybychom neměli tu jistotu, že tenhle vztah vyjde, pečovali bychom o něj, a on by nakonec opravdu vyšel, jak jsme viděli v naší budoucnosti. Ale takhle jsme se právě o tu svou budoucnost připravili.

Nebo naopak, kdybychom ve své budoucnosti viděli něco špatného, co bychom tam rozhodně mít nechtěli, za každou cenu bychom se tomu snažili zabránit, vyhnout se tomu. Ale tím bychom se právě třeba připravili o něco ještě hezčího, co nás mělo po tom špatném potkat.

Mě osobně by samozřejmě taky lákalo do své budoucnosti nahlédnout, ale zároveň bych z toho měla i strach. Co tam uvidím? Bude se mi to líbit? Než přímo konkrétní budoucnosti, bych dávala přednost tomu, že bych třeba jen věděla, že všechno bude tak, jak má, že všechno nakonec dobře dopadne. A že to, co si nejvíc přeju, se mi splní třeba do pěti let. To by mi stačilo. Nic konkrétního, jen trochu jistoty, že vše jde tak, jak má, a já se jednou dočkám.

Naopak nahlédnutí do minulosti bych nevyužila k tomu, abych něco měnila, ale třeba ještě k jednomu setkání s těmi, co už v mém životě nejsou. A to ať už z jakéhokoli důvodu. Nebo k připomenutí dávných vzpomínek a zážitků, na které si už tak moc nepamatuji. Nevybavuje se mi ale nic konkrétního, čeho bych litovala, a přála bych si, abych to tenkrát udělala jinak.

Nakonec je asi stejně nejlepší, že možnost cestování v čase nemáme. Protože, ať bychom si vybrali návštěvu minulosti, nebo budoucnosti, vždy by to ovlivnilo naši přítomnost. A to je to jediné, co máme. Minulost už změnit nedokážeme, ale budoucnost můžeme právě ovlivnit jen tím, co uděláme teď v přítomnosti. Protože naše budoucnost není nic jiného než jen budoucí přítomnost.