Poslední varování, než ztratíš sama sebe

Otevřu oči a zmateně se rozhlížím. Kde to jsem? Tohle není můj pokoj, tady to nepoznávám. Pomalu otočím hlavu a zděsím se. Někdo vedle mě leží. Podle toho, co vidím z jeho hlavy, je to kluk. Najednou se mi postupně začne vybavovat včerejší večer.

Byli jsme s kamarády večer ve městě, ale žádná divočina. Šli jsme na večeři, do kina a pak se ještě projít nočním městem. Postupně se kamarádi odpojovali, že musí domů, až jsme zbyli jen my dva. Nabídl mi, jestli nechci ještě na chvíli zajít k němu, že můžeme ještě pokecat. Jelikož jsem domů nepospíchala, a přítel byl někde na víkend se svými kamarády, nebyla jsem proti.

Nabídku skleničky vína jsem ale hned odmítla, nějak jsem neměla chuť už tak pozdě pít. Příjemně jsme si povídali při tlumeném světle lampy. Až jsme v řeči došli k našim vztahům. Nebo spíš k mému současnému vztahu a k jeho minulým. Asi jsem se nechala až moc unést příjemným okamžikem a upřímným povídáním, které jsem už tak dlouho nezažila, že jsem se začala svěřovat. Až moc, protože mě to dohnalo k slzám. A on mě začal utěšovat.

A teď jsem se probudila vedle něho v posteli, a nevím, co mám dělat. Pomalu, potichu se začnu zvedat, posbírám svoje věci, na chodbě se spěšně obléknu, a mizím pryč. Co jsem to proboha udělala? A proč jsem to udělala? Tohle přece nejsem já. Tohle já nedělám, ani by mě nikdy nenapadlo, že já bych se mohla někdy dostat do takové situace. Ostatní možná, ale já přece ne. Tak proč teď? 

Bloudím ještě ospalým sobotním městem a přemýšlím. Je mi na nic. Ze sebe. Nepoznávám se. Tohle není moje chování, takhle se já nechovám. Nedokážu to pochopit, vysvětlit si to. Mám pocit, že mi praskne hlava, jak se mi převalují myšlenky jedna přes druhou. Alkohol v tom žádný podíl neměl, na to to svést nemůžu. Tak proč? Proč jsem podvedla svého přítele?

V tu chvíli se mi ozve hlásek v hlavě, ať se pořádně zamyslím, že za to nemůžu jen já, že v tom musí mít podíl i můj přítel. Kdyby bylo všechno tak skvělé, jak si snažím pořád nalhávat, nikdy by k tomu nedošlo. Proč bych si jinak v pátek večer povídala s kamarádem, a netrávila ho se svým přítelem?

Je pravda, že poslední dobou se nějak míjíme, nemáme na sebe už tolik času. Ale no tak, prostě si to přiznej, vždyť na tebe normálně kašle. Radši tráví čas se svými kamarády, je pořád někde jinde, jen ne s tebou. Kdy jste naposledy strávili pěkný večer jen spolu, kdy jste si naposledy někam vyrazili, v klidu si popovídali? 

 

Musím uznat, že hlas v mé hlavě má bohužel pravdu. Pořád jsem si snažila nalhávat, že je všechno v pohodě, že teď je prostě jen takové období, že nemáme tolik času na sebe. Jenže pravda je jiná, jen jsem se ji bála přiznat. On se už vůbec nesnaží si na nás dva udělat čas. Když se má rozhodnout mezi večerem se mnou nebo s kamarády, zamíří za nimi. Pokud si chci popovídat, jen něco zabručí a odejde.

Jak dlouho už tyhle jeho náznaky přehlížím? Jak dlouho se snažím udržet něco, co už dávno nefunguje? Tak dlouho, až mě jeho nezájem dohnal k nevěře? Až jsem útěchu a objetí musela hledat jinde? Tohle ze mě udělal on. Já taková nejsem. Jak jsem se mohla nechat dohnat až k něčemu takovému? K něčemu, čím celý život opovrhuji a odsuzuji. To kvůli němu jsem se dostala do situace, v které mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohla já být.

Jak jsem to mohla dopustit? Opustit své zásady a chování, a takhle hloupě selhat, jen kvůli tomu, že mi chybí zájem, pozornost a láska? Jak jsem mohla úplně zazdít a ztratit samu sebe?

Co to tu zvoní? Otevřu oči, rozhlédnu se. Ležím ve své posteli ve svém pokoji. Opatrně otočím hlavu, jsem sama. Takže tohle celé byl jenom sen? Noční můra? Ne, bylo to varování. Varování pro mě, abych si urychleně udělala pořádek ve svém životě. Abych se sebou už nenechala cloumat a ovlivňovat se. Abych zase našla sebe a začala si sama sebe vážit. Nikdo totiž nestojí za to, abyste ztratili sami sebe, abyste opustili své zásady a nechali sebou manipulovat.