Ještě sice nevím, kdy se potkáme, kde se potkáme a jak se potkáme, ale vím, že jednou to bude. Je docela možné i to, že jsme se už někdy viděli, potkali, možná se dokonce známe. Jen teď ještě nevíme, co se pro toho druhého jednou staneme.
I když nevím, kdo jsi, jak vypadáš, co děláš právě teď, ani jak se směješ, jaký máš hlas, jakou chůzi, už se na tebe moc těším. Protože i přesto, že vůbec nevím, kdo jsi a kdy přijdeš, vím, že až se to jednou stane, bude to to ONO. Bude to to pravé, na které jsme oba čekali. Bude to přesně to ONO, ke kterému jsme se upínali, když jsme se znovu a znovu zklamávali, znovu a znovu trápili, a přišlo nám, že se toho už snad ani nedočkáme.
Už se moc těším na naši společnou cestu životem, na náš společný život. Život, který si společně vytvoříme jen podle našich představ. Život, který budeme žít spolu. Nejprve jen ve dvou, ale časem k nám přibude někdo další. Budeme si užívat ty chvilky ve dvou, i později jako rodina. Budeme si užívat, že jsme zkrátka spolu, že jsme se konečně našli. Budeme konečně šťastní a spokojení. Spolu, i každý zvlášť.
Vím, že život není procházka růžovou zahradou, ale když na to budeme dva, dá se to vždycky lépe zvládnout. Dva na radost, dva na smutek. Dva na štěstí, radost, i na hádky a starosti. Ale ve dvou se to vždy lépe táhne. Sdílená radost je rázem dvojnásobná, a rozdělený smutek je hned o něco lehčí. A já se už těším na oboje, na slzy smíchu i smutku. Protože už teď si jsem naprosto jistá, že my dva spolu dokážeme všechno na světě.
Už se moc těším na naši společnou cestu životem, na náš společný život. Život, který si společně vytvoříme jen podle našich představ. Život, který budeme žít spolu. Nejprve jen ve dvou, ale časem k nám přibude někdo další. Budeme si užívat ty chvilky ve dvou, i později jako rodina. Budeme si užívat, že jsme zkrátka spolu, že jsme se konečně našli. Budeme konečně šťastní a spokojení. Spolu, i každý zvlášť.
Vím, že život není procházka růžovou zahradou, ale když na to budeme dva, dá se to vždycky lépe zvládnout. Dva na radost, dva na smutek. Dva na štěstí, radost, i na hádky a starosti. Ale ve dvou se to vždy lépe táhne. Sdílená radost je rázem dvojnásobná, a rozdělený smutek je hned o něco lehčí. A já se už těším na oboje, na slzy smíchu i smutku. Protože už teď si jsem naprosto jistá, že my dva spolu dokážeme všechno na světě.
Sedím v křesle a čtu si tohle moje psaní. Přesně si pamatuji, v jakém období jsem ho psala. Budou to už tak tři roky. Málo nebo hodně? Kdo ví. Ale dost na to, aby se mi za tu dobu změnil celý život. Vybavuje se mi, jak jsem se v tu dobu, když jsem to psala, cítila. Jako by to bylo včera. Tak živé to je, až si musím připomenout, že už jsem dávno jinde.
Tenkrát jsem si myslela, že prožívám své nejhorší období. Byla jsem naštvaná, smutná, zklamaná, celá rozbolavělá a zoufalá. I když už v tu dobu jsem se snažila pochopit, že to, co se mi děje, má určitě svůj důvod, a že jestli to nevyšlo zrovna s tímhle, je to proto, že na mě někde čeká někdo mnohem lepší. Jenže věřte tomu v okamžiku, kdy vás někdo zrovna zklamal. Někdo, komu jste věřili, v koho jste věřili, ve vás jste věřili. A on to prostě vzal a zahodil, pošlapal. Jako by zašlapal do země přímo vás.
Když je všechno tak čerstvé, nechcete poslouchat, že on za to nestál, že si nezasloužíte, aby se k vám někdo takhle choval, že si máte počkat na lepšího. V tu chvíli vám jako ten nejlepší přijde jen on. A časem ve vás smutek vystřídá vztek. Máte vztek na sebe, na něj. Co si jako o sobě myslí, takhle s vámi zacházet nebude, tohle si vy rozhodně nezasloužíte. Jenže je to pořád jako na horské dráze, smutek, lítost, vztek, lítost, smutek. Protože, když vám někdo pošlape a zbortí vaše plány a sny, nejde to prostě jen tak přejít, a říct si, že to bude dobrý.
Pamatuji si, že jsem se z toho potřebovala tenkrát vypsat, proto jsem napsala tenhle vzkaz pro svého budoucího partnera. Potřebovala jsem vzhlížet k něčemu pěknému, moc jsem chtěla samu sebe přesvědčit, že on za to nestojí, a někde na mě čeká ten opravdu pravý. Proto jsem napsala dopis do své budoucnosti, abych mohla alespoň snít a fantazírovat, co mě jednou čeká, i když jsem si v tu dobu vůbec nebyla jistá, jestli to přijde za měsíc, rok, nebo pět. Ale hrozně moc jsem potřebovala v něco věřit a na něco se těšit.
Tenkrát jsem si myslela, že prožívám své nejhorší období. Byla jsem naštvaná, smutná, zklamaná, celá rozbolavělá a zoufalá. I když už v tu dobu jsem se snažila pochopit, že to, co se mi děje, má určitě svůj důvod, a že jestli to nevyšlo zrovna s tímhle, je to proto, že na mě někde čeká někdo mnohem lepší. Jenže věřte tomu v okamžiku, kdy vás někdo zrovna zklamal. Někdo, komu jste věřili, v koho jste věřili, ve vás jste věřili. A on to prostě vzal a zahodil, pošlapal. Jako by zašlapal do země přímo vás.
Když je všechno tak čerstvé, nechcete poslouchat, že on za to nestál, že si nezasloužíte, aby se k vám někdo takhle choval, že si máte počkat na lepšího. V tu chvíli vám jako ten nejlepší přijde jen on. A časem ve vás smutek vystřídá vztek. Máte vztek na sebe, na něj. Co si jako o sobě myslí, takhle s vámi zacházet nebude, tohle si vy rozhodně nezasloužíte. Jenže je to pořád jako na horské dráze, smutek, lítost, vztek, lítost, smutek. Protože, když vám někdo pošlape a zbortí vaše plány a sny, nejde to prostě jen tak přejít, a říct si, že to bude dobrý.
Pamatuji si, že jsem se z toho potřebovala tenkrát vypsat, proto jsem napsala tenhle vzkaz pro svého budoucího partnera. Potřebovala jsem vzhlížet k něčemu pěknému, moc jsem chtěla samu sebe přesvědčit, že on za to nestojí, a někde na mě čeká ten opravdu pravý. Proto jsem napsala dopis do své budoucnosti, abych mohla alespoň snít a fantazírovat, co mě jednou čeká, i když jsem si v tu dobu vůbec nebyla jistá, jestli to přijde za měsíc, rok, nebo pět. Ale hrozně moc jsem potřebovala v něco věřit a na něco se těšit.
A dnes, když jsem tenhle vzkaz našla a čtu ho, je mi té holky líto. Tak ráda bych ji v tu dobu objala a nechlácholila ji planými řečmi, ale řekla bych jí, že to, v co bude pevně věřit a přát si, opravdu přijde. A že nebude muset ani čekat tak dlouho. A že to trápení, které teď prožívá, se opravdu vyplatí a bude za něj odměněna tou nejsladší odměnou. Láskou. Láskou někoho, kdo si jí bude vážit, kdo ji bude mít rád přesto jaká je, nebo právě proto. Na koho se bude moct stoprocentně spolehnout, kdo ji bude ve všem podporovat a vždy ji podrží. Bude odměněna láskou toho, pro kterého bude znamenat celý svět, a on bude znamenat celý svět pro ni.
Složím vzkaz, který jsem napsala před třemi lety, a vložím ho zpátky do krabice vzpomínek. Při tom zavadím pohledem o svůj prsteníček, na kterém se od včera blyští ten nejkrásnější prstýnek. Tak moc ráda bych tohle všechno vyprávěla svému o tři roky mladšímu já. Jenže to nejde. Bohužel nebo bohudík? Takový už je život, radosti střídají smutky.
Složím vzkaz, který jsem napsala před třemi lety, a vložím ho zpátky do krabice vzpomínek. Při tom zavadím pohledem o svůj prsteníček, na kterém se od včera blyští ten nejkrásnější prstýnek. Tak moc ráda bych tohle všechno vyprávěla svému o tři roky mladšímu já. Jenže to nejde. Bohužel nebo bohudík? Takový už je život, radosti střídají smutky.
Ale kdybychom všechno věděli dopředu, kdybychom měli jasno v tom, co a kdy se stane, stálo by to vůbec za to? Není právě v životě nejhezčí to, že nevíme, kdy se, co stane a vždy nás to překvapí nepřipravené? Myslím, že kdybychom přesně věděly, který je ten náš pravý a kdy ho potkáme, hodně bychom se ošidily o tu cestu k němu, a o to nejsladší překvapení a odměnu na konci té naší cesty, která je vlastně teprve tím správným začátkem.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)