Dokonalé léto?

Když jsem doma oznámila své plány na léto, mysleli si, že jsem se úplně zbláznila. „Ty, a dobrovolničit? Na farmě? Vždyť doma ani neokopeš záhonek a nenakrmíš slepice. Nechápu, co si představuješ, že tam budeš dělat.“ Dokonce chvíli z toho bláznivého nápadu osočovali i mého přítele.

To byli ale dost vedle. Je pravda, že nějakou zásluhu na té myšlence měl, asi mě k ní trochu popostrčil, a hlavně mě v ní podporoval. Ale nápad strávit léto jako dobrovolník na farmě ve Francii byl čistě z mojí hlavy. A právě reakce rodičů byl hlavní důvod, proč jsem jim to oznámila už jako hotovou věc na poslední chvíli. Bylo mi totiž jasné, že by se jim povedlo mě opět zviklat, a nakonec bych si to pravděpodobně rozmyslela a přijala jejich názor, že je to hloupý nápad, za svůj.

Ani nevím, jak jsem na takový program na prázdniny přišla, ale jakmile mi ta myšlenka probleskla hlavou, už tam zůstala a připomínala se každý den, dokud jsem nesedla k notebooku a nezjistila veškeré informace, které mě zajímaly.

 

Do Francie jsem se chtěla podívat vždy, takže když jsem objevila hned několik farem na jihu Francie, kde hledají dobrovolníky na léto, neváhala jsem a vybrala si tu, která mi přišla, i s její majitelkou, nejsympatičtější. Paní farmářka je vdova, ale i když její děti o farmaření nestojí, nechce se za žádnou cenu vzdát něčeho, co se svým mužem celý život budovali. Její příběh mě natolik zaujal a dojal, že jsem jí, kromě oficiální žádosti o práci dobrovolníka, poslala ještě osobní dopis se vzkazem, jakou by mi udělalo radost, pomáhat zrovna jí.

Když jsem o svém nápadu vyprávěla příteli, doufala jsem, že se mu zalíbí a bude chtít jet se mnou, zároveň jsem ale počítala s tím, že bych jela i bez něho. Čehož jsem se ale vůbec nemusela obávat, protože, jak jsem předpokládala, moje myšlenka se příteli zalíbila na první dobrou. 

 

Jakmile jsme vyřídili všechny oficiality, už mi nic nebránilo začít snít a těšit se na prázdniny na francouzském venkově, kam jsem se vždy chtěla podívat. Paní farmářka byla tak hodná a milá, že jsme spolu celou dobu byly v kontaktu, dokonce mě zásobovala fotkami svých zvířat a okolí farmy, takže moje snění mohlo nabrat konkrétnější rysy.

Nemohla jsem se dočkat, až nás budou budit první sluneční paprsky a kohoutí zakokrhání, až se budeme vyhřívat na ranním sluníčku při snídani, až budu moct konečně vypnout hlavu a pracovat jen rukama, starat se o zvířata, o zahradu, o kuchyň. Už jsem nás viděla, jak po práci sedáme na kola a uháníme směrem k pláži, kde se koupeme a sluníme, dokud nám slunce nepředvede své ohnivé představení, při kterém si ležíme v objetí. Nebo, jak si uděláme piknik na louce na kopci, budeme si užívat výhledu na moře, povídat si, plánovat a bláhově snít, že možná jednou bychom tu taky mohli založit nějakou malou rodinnou farmu.

Chápu překvapení rodičů, když jsem jim svůj nápad oznámila. Sama bych si nad sebou ještě před rokem klepala na čelo, ale teď? Teď mi to přijde jako ten nejlepší nápad, jak strávit léto. Dokonce bych se ani nebála říct, že si dokonalejší obrázek léta neumím ani představit. Je to vlastně výhodné spojení toho, jak pomoci někomu jinému, a zároveň i tak trochu sobě. Ale taky mi je jasné, že si to představuji až moc idylicky, a že ještě netuším, jaká dřina mě čeká. Jenže i na tu se těším. Jedu totiž s očekáváním nejen toho, že poznám novou zemi, zvyky a jazyk, a s přítelem se poznáme zase z jiného úhlu, při jiných situacích, v jiném prostředí. Ale hlavní důvod mé cesty je ten, že chci poznat další stránku sama sebe.