Zapomenutý kus ráje

Opatrně se prodírám křovím, kdysi tu bývala vyšlapaná cestička, ale je vidět, že už po ní dlouho nikdo nešel. Ještě musím kousek rovně dolů a pak zahnout doleva. A už vidím, jak mezi stromy probleskuje šedá střecha. Ještě pár metrů a přede mnou se rozprostře volné prostranství, jehož pýchou je volně stojící dřevěná chata. Nebo spíš pýchou kdysi bývala, její roky slávy už jsou dávno pryč.

Dívám se na chatu, kde jsem své prázdniny trávila naposledy…páni, kolik je to vůbec let? Patnáct to bude určitě, neskutečné. A přitom mi to přijde jako včera. Když se rozhlédnu po okolí, vidím své mladší já, jak po dešti po okolí sbírá šneky a staví jim tady na tom schůdku domečky z větviček a mechu. Vidím, jak táta dělá třísky, abychom si mohli zapálit oheň a opéct si buřty. Vidím své desetileté já, jak jezdí na nových bruslích, které dostalo k narozeninám, od jednoho konce verandy ke druhému. Usměju se při vzpomínce, když si vybavím, jak jsme se ségrou vždy stály na posledním schodu, čistily si zuby s hrníčkem vody v ruce a sledovaly, jak vyplivnutá pasta zdobí trávu a kvítí pod schody.

Tolik vzpomínek, které mi samy naskakují, když se rozhlížím po okolí, na některé jsem dokonce už dávno zapomněla. A některé se mi zase vybavují jen díky tomu, že je máme zaznamenané na fotkách, a z těch si je můžu představit. Třeba, jak se náš strejda koupal v sudu, nebo jak mě, ještě jako malé miminko, babička chovala na lavičce na verandě.

Odkopnu spadlou větev a listí a otevřu dřevěnou branku na verandu, jde to ztuha, ale nakonec povolí. Opatrně našlapuji na dávno zašlém linu, netuším, jestli nemůže být dřevěná podlaha pod ním na některých místech ztrouchnivělá. Vylovím z kabelky klíče a doufám, že se mi podaří odemknout a dostat se dovnitř. Pamatuji si, že se zámkem byly problémy už kdysi. Mořím se s tím několik minut, ale nakonec se mi to povede, a zámek povolí. 

 

 

Vezmu za kliku a s trhnutím dveře otevřu. Málem jsem zapomněla, že za pevnými dveřmi jsou ještě jedny prosklené na magnet. Otevřu i ty a do nosu mě okamžitě praští pach smíchaný z vůně dřeva, prachu a zatuchliny. Kdy se tady asi tak naposledy větralo? Moc toho ale nevidím, protože všechna okna jsou zabedněná okenicemi, a baterkou jsem se nevybavila, veškerý zdroj světla sem proudí jen skrz otevřené dveře. 

Snažím se otevřít okenici na okně v kuchyni. Přes velké množství pavučin a různého mrtvého hmyzu, se nakonec probojuji ke kličce a za chvíli prostor kuchyně zaplaví světlo. No páni! Všude je tolik pavučin, vypadá to, jako kdyby si tu pavouci nastražili své laserové paprsky proti zlodějům. Popadnu smetáček, co leží u kamen a trochu se jím okolo sebe oženu. Nedá se nic dělat, pavouci, ale pokud se nechci zamotat do vašich sítí, musím vám je zničit. Stejně je dost pravděpodobné, že většina pavoučích sítí je už dávno neobydlená.

Na skříňce v obýváku objevím několik baterek, ale samozřejmě žádná nefunguje. Vytáhnu tak mobil, zapnu baterku a šplhám po schodech do patra, které slouží jako ložnice až pro šest lidí. I tady je všude cítit zatuchlina a prach. Po starých, zašlapaných kobercích dojdu k oknu na levé straně a otevřu okenici. 

 

Hned se mi vybaví vzpomínka, jak jsem z okna lezla na střechu pod ním, z té jsem seskočila na stráň, která byla asi metr od střechy a mohla jsem obejít celou chatu, aniž bych použila schody. Taky se mi vybavuje, jak jsem si představovala, že by bylo snadné se v noci někam vypařit, případně se nad ránem zase vrátit, a nikdo by si toho nemusel všimnout. Bylo to v době, kdy jsem zrovna hltala dívčí romány od Lanczové, které byly nabité letním dobrodružstvím. 

 

Po tom, co probádám všechna zákoutí chaty a vymetu pavučiny ze všech koutů, se rozhodnu zamknout a vydat se na obhlídku okolí. Přece jen je v chatě dost zima a potřebuji se ohřát na sluníčku, které se sem přes okolní stromy moc nedostane. Pomalu scházím vysokou trávou z kopce dolů, kde kdysi bylo i provizorní dřevěné zábradlí, ale po něm už tu taky není ani památky. Procházím kolem dvou chat pod námi, které vypadají, že je pořád ještě sem tam někdo obývá, až se dostanu na asfaltovou silnici. Dřív tady na straně stála obyčejná pumpa, ke které jsme chodili pro vodu, naše chata totiž nedisponuje přívodem vody ani elektřiny.

Dnes tu místo zrezivělé vrzající pumpy stojí nějaká podivně vypadající moderní studna. Zahnu doprava a pokračuji po cestě směrem ke hřišti, na kterém se v našich dobách vždy scházelo pár dětí. Ale už i když my jsme byly děti, sláva a lesk místního hřiště a opuštěného stánku s občerstvením, byla dávno ta tam. Mohli jsme si jen představovat, jak to tady žilo v dobách začátku téhle osady, kdy si tady všichni ti Pražáci teprve budovali svá klidná útočiště v přírodě.

Prababička nám vyprávěla, jaká tady byla velká parta lidí, která tu trávila téměř celé léto, dokonce odsud jezdili do města do práce. Raději si trochu přivstali, než by léto trávili ve vyhřátých stísněných bytech ve městě. Prý se tady pořádali různé společenské i sportovní akce, pro děti i dospělé. A celkově to tady ve své době asi musel být krásný kousek ráje v přírodě, a přitom jen pár kilometrů za městem.

Já už jsem vlastně čtvrtá generace, od doby, co se osada a chaty začaly budovat, takže není divu, že to tu vypadá už úplně jinak, doba se dost změnila. Ale kdo ví, četla jsem, že se Češi zase k chataření vracejí, třeba se tu zase jednou bude scházet parta lidí, budou pořádat sportovní utkání na zarostlém hřišti a čepovat pivo v polorozpadlém stánku. Bylo by to krásné, kdyby se někomu opět podařilo vrátit život tomuto zapomenutému kousku klidu a pohody. 

 

Dojdu až k místu, kde vždy stály dvě houpačky a ležel kmen pokáceného stromu. Strom už tu samozřejmě dávno není, asi se rozpadl, ale nemůžu uvěřit svým očím, že ty houpačky tu stále stojí. To není možné, připadám si, jako bych vkročila do své minulosti. Opatrně si na houpačku sednu a trochu se rozhoupu. Neskutečné, dokonce i pořád tak příšerně vrže, jako tenkrát. Když jsme sem chodily se ségrou, mamka až nahoře v chatě mohla slyšet, jestli se ještě houpeme, případně houpačka už utichla a má nás za chvíli čekat na jídlo. Stejně tak naopak, my jsme tu zase slyšely, když na nás táta zapískal, že se máme vrátit na oběd. Žádné mobily nebyly třeba.

Sedím na houpačce, pomalu se houpu a rozhlížím se kolem. Vypadá, že tu široko daleko nikdo není, ale není divu, taky je už začátek října. V tuhle dobu jsem tu nikdy nebyla, vždy jen v létě, proto jsem nikdy nemohla vidět, jaké kouzlo to tu má právě na podzim. Připadám si, jako bych se ocitla uprostřed obrazu, na který se malíř snažil vtěsnat všechny odstíny toho nejbarevnějšího podzimu. Dokonce skrz listy prokukuje sluníčko a já cítím neskutečný klid a spokojenost. Právě tyhle okamžiky mě tolik naplňují, že z nich dokážu čerpat ještě několik let poté.

A právě v tomto okamžiku dojdu k závaznému rozhodnutí. Můj původní účel výpravy sem na chatu byl, že jsem se sem ještě chtěla podívat, než se prodá. Ale teď už vím, jsem si naprosto jistá, jako jsem snad ještě nikdy ničím nebyla, že udělám cokoliv, abych prodeji zabránila. Myšlenky a nápady mi proletují hlavou, že je všechny ani nestačím zastavit a rozpoznat. 

 

Představuji si, jak dám chatu dohromady, jak jí vrátím její dávno zašlý lesk a barvu, jak to uvnitř zařídím, aby to nenarušilo její původní kouzlo, ale zároveň to bylo pohodlné i v dnešní době. Jak si budu vychutnávat teplé kakao na verandě, zabalená do deky, a pozorovat tu barevnou nádheru všude kolem. A možná bych našla i nějaké další milovníky opuštěných a tichých míst, kteří by měli zájem tu strávit nějaký čas. A možná, časem, to budu právě já, kdo bude mít určitý podíl na tom, že se do tohoto kousku země vrátí zase život a probudí se jeho zašlá sláva.