Poděděná láska k horám






 
Zdolám posledních pár metrů k vrcholu, posadím se na lavičku, která tu stojí, co si pamatuji, a pomalu otevírám oči, abych se zas a znovu mohla nechat překvapit výhledem do údolí, jako bych ho právě viděla poprvé. Dnes je to už rok, co ty sem se mnou vylézt nemůžeš.

Náš děda se narodil, vyrůstal a žil v domku pod kopcem, později pod sjezdovkou. Vždycky o sobě rád říkal, že je horal tělem i duší, a že si neumí ani představit žít někde v nížinách, bez kopců. Z jeho vyprávění jsme si mohli odvodit, že zvládl sjíždět kopce na všem možném pomalu dřív, než se vůbec naučil chodit. Ale děda taky rád ve vyprávění dost přeháněl.


Třeba v příběhu, který nám vyprávěl tak často, že už jsme ho všichni znali zpaměti. Prý, když byl mladý, potkal jednou v lese celou tlupu medvědů. Samozřejmě, že se jich vůbec nebál, vyděsil je, a oni se rozutekli. Pokaždé ho babička musela krotit, ať se nevytahuje, a jde s pravdou ven, že to nebyla žádná tlupa, ale jen jeden chudák ochočený medvěd, který utekl ze zrovna projíždějícího cirkusu.

Ať už byly dědovy příběhy pravdivé, nebo přibarvené, milovala jsem jeho vyprávění, kterým nešetřil, když jsme k němu a babičce jezdili na prázdniny. Byly to ty nejhezčí prázdniny, které jsem zažila. Ani dovolené u moře nepředčily babiččiny voňavé dobroty a dědovo prohánění po lesech a horách, na které jsme sice vždy nadávali, ale stejně jsme s ním pokaždé šli, a rádi. 


 
Děda měl jeden takový zvyk, nebo tradici, kterou dodržoval, co si pamatuji. Každou neděli po obědě, místo nedělního klidu a odpočinku, si do batohu sbalil termosku s kávou a něco sladkého, co zrovna babička upekla, a vyrazil na vrchol kopce, pod kterým stál jeho rodný domek. Vynechal jedině tehdy, když sám uznal, že v takovém počasí by byl výstup opravdu nebezpečný. Což se téměř nestávalo.

A když jsem já se sestrou a bratranci u nich byla na prázdninách, brával nás děda s sebou. Jenže postupem času u bratranců a sestry zvítězila lenost nad namáhavým, ale krásným výšlapem s odměnou v podobě kouzelného výhledu, takže jsem nakonec chodila s dědou jen já. Říkal mi ty moje horalko, a já vždycky s úsměvem odvětila, že nejsem přece žádná sušenka. Co bych za to dala, kdybych alespoň ještě jednou mohla od něho tohle milé oslovení slyšet. 


 
Pohlédnu směrem k prázdnému místu vedle sebe na lavičce. Tak už je to rok, co jsi nás opustil. A já za celý ten rok nebyla schopná sem vylézt. Ne proto, že by se mi nechtělo, nebo bych neměla čas, prostě jsem nemohla. Ale dnes, na tvoje výročí, jsem se sebrala, ani nad tím nepřemýšlela, a jsem tady. Na tvém nejoblíbenějším místě. Na místě, kde cítím, že jsi mi blíž než kdekoli jinde na světě.

Když jsi mi tenkrát říkal moje horalko, a učil jsi mě všechno, co o horách potřebuji vědět, a říkal jsi, že se mi to jednou bude hodit, měl jsi pravdu. Nikde se necítím šťastněji a svobodněji než právě v horách. A za to ti děkuji, dal jsi mi nejhezčí dar, co jsi mohl. Lásku k horám, přírodě a svobodě. A slibuji ti, že minimálně jednou za rok, na tvé výročí, vylezu na tohle naše místo, a budu ti vyprávět, co je u mě nového. Tak ahoj, dědo, a než se zase potkáme, prozkoumej zatím tam nahoře ty šlehačkové hory, ať mi pak můžeš dělat průvodce.

Komentáře