Potkal jsem tě po letech...

Potkal jsem tě zase po letech, byla jsi krásnější, než jsem si tě pamatoval…

I když bych to nikdy nikomu nahlas nepřiznal, tahle slova mi znějí v hlavě od té chvíle, co jsem tě potkal. A i když ne všechny slova té písničky na nás do puntíku sedí, ta první věta platí stoprocentně. Jsi teď nejen krásnější, jsi nejkrásnější. Září z tebe spokojenost, radost a štěstí. Ale to hlavní, co způsobilo tvou proměnu, je, že ses stala mámou. Splnilo se ti to, o co já jsem tě připravil, co já jsem ti splnit nedokázal.

Vzpomínám, jak jsi milovala západy slunce a vždy jsi mi při nich vyprávěla své sny. Jeden, ten největší, si pamatuji přesně doslova, jako bys mi ho naposledy říkala teprve včera. Vyprávěla jsi mi, jak si představuješ, že pozoruješ západ slunce, přijde za tebou tvůj muž, zezadu tě obejme, a ta kouzla na obloze pozorujete spolu. O pár let později, možná ani ne let, stojíte v tom samém objetí a zase pozorujete západ slunce, ale tentokrát už stojíte na své vlastní terase a společně objímáte poklad, který ti roste pod srdcem.

O něco později stojíte na stejném místě, při ještě krásnějším západu slunce, ale váš poklad už tiše spí vedle vás v kočárku. A za pár let jste to pořád vy dva, pořád vaše terasa, kterou sis tolik přála, a pořád miluješ pozorovat západy slunce, ale už se okolo vás honí dvě odrostlejší děti.

 

Když na to teď zpětně vzpomínám, teprve si uvědomuji, že jsi o svém manželovi vždy mluvila jako o někom třetím. Nikdy jsi neříkala: To s tebou tam budu stát, to naše děti okolo nás budou pobíhat. Snad jako bys věděla, že se mnou se ti to nesplní. Nebo jako bys už tehdy tušila, že tě zklamu, a bála se mě do svých snů zahrnout, aby ti po tom nezhořkly, a nebylas zklamaná.

A včera jsem tě potkal. Nejdřív jsem nevěřil, že jsi to ty, protože jsi před sebou tlačila kočárek. Tvářila ses tak šťastně a pyšně, že nebylo pochyb, že ten poklad uvnitř je tvůj. Nedokážu vysvětlit, co mě to popadlo, ale schoval jsem se před tebou za strom. Můžu si nalhávat, že to bylo kvůli tobě, že jsem nechtěl, abys se mnou musela zdvořile konverzovat, abys mi musela vysvětlovat, že máš dítě, a kdo je jeho tatínek, aby ses kvůli mně nemusela cítit trapně. Protože nic z toho si ani v nejmenším nezasloužíš. 

 

Jenže si musím přiznat, že jsem se takhle zachoval v první řadě kvůli sobě. To já bych to neustál, to já bych byl ten, co by náš rozhovor nezvládl. Protože, když jsem tě teď viděl, jak moc jsi spokojená a šťastná, bolelo mě to tak, až mě to samotného zaskočilo. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Bolelo to tak, že mi bylo až fyzicky zle. Zle ze sebe. Z toho, co jsem ti provedl. Z toho, o co jsem nás dva připravil. Z toho, že kdybych se tenkrát nechoval jako vůl, mohl jsem být teď jedním z důvodů, proč jsi šťastná.

Mohl jsem si užívat naší malé rodinky. To já mohl být tím tatínkem, ten poklad v kočárku, na který ses tak láskyplně usmívala, mohlo být moje dítě. Kdyby… Jenže na jakékoli kdyby je už příliš pozdě. To já to všechno podělal. Moje je to chyba. Za všechno si můžu jen já sám. Vlastní vinou jsem se o tohle všechno připravil. A hlavně o tebe, o to nejlepší, co mě v životě potkalo. Teď už to vím. 

 

Ale za to, co jsem ti provedl, si ani nic jiného nezasloužím. A neodpustím si to do konce života. Jen doufám, nebo si ze srdce přeji, že ty jsi mi už odpustila. Protože bych v žádném případě nechtěl, aby jakákoli vzpomínka na mě v tobě vyvolala hořkost, která by mohla zkalit tvoje štěstí. Přeju ti jen to nejlepší, a jsem šťastný, že ses zvládla přenést přes to, co jsem ti provedl, a dokázala si splnit své sny, v jejichž splnění jsem ti já byl jen překážkou.