Beru tě jako kamarádku...

Nemá cenu si nalhávat, že jsem od začátku nedoufala, že by mezi námi mohlo být něco víc. Myslela jsem si, že to oba vidíme stejně. Že nechceme nikam spěchat, do ničeho se hned vrhat po hlavě, ale že bychom nebyli proti, kdyby to mezi námi vyplynulo v hlubší vztah než jen povrchní kamarádství.

Možná jsem četla až moc mezi řádky, možná jsem viděla něco, co jsem vidět chtěla, ale měla jsem pocit, že sympatie jsou vzájemné. Že naše konverzace nejsou jen obecné tlachání o ničem, že je v nich něco víc, něco s hlubším smyslem a významem. Myslela jsem si, že jsem si to jen nenalhávala, když jsem rozpoznávala známky jiskření, flirtování, škádlení a dobírání si sebe navzájem. Nebo snad takhle komunikuješ i s ostatními kamarády, a je to pro tebe úplně běžné?

Když se ale ani po několika měsících nikam nic nehnulo, začala jsem pochybovat, že to oba vidíme stejně. Je vůbec na co čekat? Nečekám tu na něco, co nikdy nebude, ani nebylo v plánu být? Něco, co jsem si vybájila já sama ve svých myšlenkách, a tebe to možná nikdy ani nenapadlo? Nebo možná i ze začátku napadlo, ale časem se něco změnilo? Jenže já nedokážu číst myšlenky, a ty možné i nemožné scénáře, co vymýšlí moje hlava, mi akorát úplně zbytečně komplikují život a vytváří nepodložená očekávání, která se pak rychle mění v ještě horší zklamání.

Po nějaké době jen s mými myšlenkami, dedukcemi a nesmysly, které můj mozek jen dokáže vyplodit, jsem měla už tak akorát dost té nejistoty, v které jsem se topila a plácala, a rozhodla jsem se. Došla jsem k jedinému rozumnému závěru, jen mi to trvalo až zbytečně moc dlouho, kdy jsem stejně trápila jen sama sebe, a to, že přece nejjednodušší bude, se tě na to přímo zeptat. Jak to vlastně mezi námi vidíš ty, co to je, nebo není, jestli něco vzniká, nebo zaniklo dřív, než vůbec vzniknout mohlo. 

A tvoje odpověď, tvůj ortel zněl jasně. Vlastně jsem si možná jen potvrdila to, co jsem v podvědomí už dávno tušila. Prohlásil jsi, že mě bereš jako kamarádku. A mně se v tu chvíli vybavily všechny ty situace, jak si vždycky někdo stěžuje, že ho ten, nebo ta, o koho mají zájem, uzemnili tím, že je pro ně super kamarád. Protože to je přesně věta, kterou chcete slyšet od někoho, u koho si myslíte, že by mohlo jít o víc.

Taky jsem se musela hořce zasmát sama sobě, protože doteď jsem zažívala stejné situace, ale v opačném postavení. Vždycky jsem to byla já, kdo klukům, které jsem si z nějakého důvodu nedokázala představit jako své budoucí partnery, už v začátcích zarážel jejich zbytečnou snahu a jasně jim vysvětlil, že tady o víc, než o kamarádství nikdy nepůjde. A teď se mi to asi mělo spravedlivě vrátit.

Když jsi to vyslovil nahlas, nejdřív jsem byla v šoku, jako by ve mně něco zamrzlo, ani jsem se nedokázala soustředit, co vykládáš dál. Snažila jsem se s tím uvnitř srovnat a navenek se tvářit jako, že se nic neděje. Jako, jasně, kamarádka, co taky jiného, já přece ani nic jiného nečekala. Jenže mi to tak snadno nešlo.

V krátkém čase se ve mně vystřídalo hned několik pocitů. Nejdřív mě polilo horko, pak na mě spadlo velké zklamání, možná i určitá beznaděj. Takže ta několikaměsíční snaha a naděje je zase pryč? Jsem opět znovu na začátku? Zklamání ale rychle vystřídal vztek. Proč jsi mi vůbec nějakou naději dával? Proč ses ke mně choval takhle? Musel jsi to tak protahovat, to ses nemohl vyjádřit dřív? Nevěřím tomu, že bych si to všechno jen sama vybájila z ničeho, přece vím, jak ses choval, co jsi říkal. 

 

Upřímně jsem si ale myslela, že budu zklamaná mnohem víc. Proto mě až zaskočil pocit, který přišel následně. Byla to úleva. Najednou jsem totiž konečně věděla, na čem přesně jsem. Už jsem nemusela dumat nad žádnými kdyby a jestli. Bylo jasno. Už jsem nemusela přemýšlet nad tím, jak jsi tohle myslel, proč jsi udělal a neudělal to a tamto, nemusela jsem trnout v očekávání, jestli bude nějaký další krok. Dokonce bych řekla, že mě zaplavila určitá svoboda. Řekl jsi kamarádka, máš ji mít. Budu ta nejlepší kamarádka, jakou umím být, až jednou možná budeš litovat toho, jakou roli jsi mi dal.

Ale kdo ví. Ještě není všem dnům konec. A já si pořád tak trochu myslím, i když si zakazuji chovat ještě nějaké naděje, že v tu chvíli, když jsem se zeptala, jsem od tebe vlastně nemohla ani čekat jinou odpověď. Co jsi mi taky jiného mohl říct? Sama sobě si musím přiznat, že jsem v ten čas ani nechtěla slyšet něco jako, že to spolu třeba můžeme zkusit. Připadala bych si, jako kdybych si to vynutila.

Vztah, natož láska, se nedá plánovat, domlouvat a projednávat. Buď to přijde, nebo ne. Možná jsem tě tou otázkou zaskočila, sama bych nevěděla, jak na ni odpovědět. A možná jsi jen nechtěl vyslovit něco definitivního, nebo ses mohl zaleknout, a možná dokonce sám ještě nevíš, co přesně chceš.

A já jsem vlastně momentálně vděčná za roli, kterou jsi mi dal. Protože být kamarádka znamená, že tě můžu i nadále poznávat a trávit s tebou čas. Kdybys nechtěl ani tohle, ukončil bys to rovnou. A i když mi to samozřejmě v tu chvíli tak nepřišlo, možná se mi dostalo mnohem větší pocty, že o vztahu mezi námi můžu mluvit jako o přátelství, které klidně může vydržet do smrti než o partnerství, které by ale také nemuselo vyjít a záhy by mohlo skončit. A hlavně, pokud spolu někdy máme být, tak spolu stejně budeme.