Nový pohled na život

 

Ležím a dívám se z okna. A obojí si moc užívám. Ležení i výhled z okna. Obojí je pro mě svým způsobem vzácné, i když jsem obojího za poslední měsíce měla až přebytek.

Užívám si ležení v posteli, protože ležet chci, ale jestli se za chvilku budu chtít zvednout, sednout si, nebo se projít, tak můžu taky. Nic z toho jsem ještě nedávno nemohla, nesměla. Za to ležet jsem musela. A když něco musíte, nebo naopak nesmíte, za chvíli vám to začne lézt na nervy.

I něco tak senzačního jako je ležení v posteli, se vám může hodně rychle přejíst, pokud je to to jediné, co smíte dělat, a nemáte na výběr. Nemůžete se rozhodnout, že ležení už bylo dost a teď se zvednete a půjdete se pro změnu projít. 

 

 

To, že můžete jen a pouze ležet a nehýbat se, se vám brzy tak zprotiví, že byste to nejradši vyměnili třeba i za běhání, které jste do té doby přímo nesnášeli. Za cokoli, za jakýkoli pohyb, jakoukoli aktivitu, jen když už nebudete muset další den, týden, měsíc jen nehybně ležet.

Já několik měsíců na výběr neměla. Mohla jsem si stěžovat, mohla jsem se rozčilovat, mohla jsem dokonce nadávat, ale nic mi to nebylo platné. Měla jsem po těžké autonehodě, a jediné, co jsem mohla pro své uzdravení udělat, bylo nehybně ležet. Jasně, může se to zdát jako hračka, ale pochopí mě jen ten, kdo si něco podobného taky zažil.

A ten výhled, kterého se nemůžu nabažit? Když se zadívám na domy naproti, nebo ulicí do kopce, a trochu upustím uzdu své fantazie, nedá mi to ani moc práce a připadám si jako bych byla v Paříži. Ty vchody, ke kterým vedou schody s ozdobným zábradlím. Ty malé roztomilé balkonky s krouceným kováním. 

 

A co teprve pohled z okna po setmění. Ležím v posteli, závěsy nechám roztažené a kochám se. V domech naproti se postupně rozsvěcí oranžová okénka a já si připadám jako bych znovu byla malá nedočkavá holka, která čeká na další políčko v adventním kalendáři. Opravdu ty domy vypadají jak obří adventní kalendáře.

Byla bych ráda, kdybych tu stihla první sníh. Protože, kdyby ještě před těmi útulně osvětlenými okénky poletovaly sněhové vločky, kouzelnější a pohádkovější atmosféru si už ani nedovedu představit.

Takový krásný výhled mi připadá skoro jako sen. Když jsem ležela v nemocnici, několik měsíců jsem mohla tupě zírat jen na čistě bílý strop, kde jsem mohla akorát tak počítat praskliny. Později jsem sice byla na pokoji s oknem, ale ze své polohy jsem stejně viděla jen malý kousek nebe, někdy modrý, někdy šedý, občas nějaký mrak. Nic, co by stálo za několikaměsíční pozornost. 

 

Proto jsem tolik vděčná, že tu mohu být. I když mě po několika měsících v nemocnici čeká dalších několik týdnů lázeňského pobytu, nedá se to vůbec srovnávat. Tady si to naprosto užívám. Sice musím dodržovat nějaký režim a procedury, ale jinak si můžu dělat, co chci. Ale já toho teď stejně vůbec moc nepotřebuju. Užívám si naprosto obyčejné věci jako, že můžu vstát z postele, kdy chci, můžu se sama vykoupat, sama se najíst, jít se projít.

Proto i tenhle nádherný pohled z okna, který by se jinému mohl zdát úplně obyčejný, je pro mě tak krásný a vzácný. A jestli si z té autonehody mám vzít alespoň něco dobrého, něco, co mi to snad mělo přinést, tak je to to, že se znovu dokážu radovat z úplných maličkostí a obyčejností. A kdybych měla hledat důvody, proč se mi to stalo a proč zrovna teď, bylo by to právě pro to, abych si tohle všechno uvědomila.

A vlastně se ani nedivím, proč se to stalo právě v tu dobu, kdy se to stalo. Potřebovala jsem si namlátit nos, a to doslova. Potřebovala jsem se probrat, zastavit se a zamyslet se. A na to tady mám času dost. Mám v plánu si tu vyléčit nejen tělo, ale i duši. Mám čas, není kam spěchat. A až budu v pořádku, a připravená vrátit se zpět do reality, vím, že to poznám a těším se na to.