Zpátky doma

Vkročím dovnitř a tou krásou se zastavím uprostřed pohybu. Už dávno jsem zapomněla, jak tu zapadající slunce umí čarovat. Hala i obývací pokoj jsou zaplaveny teplým zlatým světlem, jako by všechny věci v místnosti byly vyrobeny ze zlata. I když jsem pozorovala západ slunce na nejrůznějších místech světa, tady je pro mě pořád nejkrásnější. Možná proto, že mi přijde, že to představení je jen a jen pro mě, protože tu nikdo jiný není.

Když se rozhlédnu kolem sebe, začnou přede mnou vyskakovat vzpomínky. Babička stojící u plotny a míchající nějakou její dobrotu, děda sedící ve svém oblíbeném křesle, podřimující nad novinami. Náš divoký, ale nejhodnější pes spící pod stolem v kuchyni. Vidím sebe motající se kolem babičky, sebe šťouchajíc do dědy, aby se probral, sebe drbajíc psa za ušima, sebe zasněnou sedící na okně, netrpělivě vyhlížející svou první lásku, sebe kráčející ze schodů v těch nejnádhernějších maturitních šatech.

Kamkoli se podívám, na jakoukoli věc, do jakéhokoli kouta, odevšad na mě vyskakují vzpomínky. Ještě aby taky ne, když jsem tu s babičkou a dědou žila bezmála dvacet let. Rodiče museli hodně cestovat za prací, a mě v podstatě vychovali prarodiče. To tady jsem chodila do školy, tady jsem měla své kamarády, i svou velkou první lásku ze sousedství. 

Tady jsem prožila své nejhezčí narozeninové oslavy, radosti, překvapení, ale i smutky, pubertální vzdory, zklamání a slzy. A teď se uvažuje, co s domem, kde jsem strávila své dětství a dospívání, bude. Nikdo z rodiny ho nechce, každý už má svůj domov, proto se uvažuje o jeho prodeji. To si ale nedokážu představit, ani si nechci představovat, že by tady bydlel někdo jiný, že by všechno vyhodil, zničil, předělal. Měla bych pak pocit, že jsem si svoje klidné a šťastné dětství jen vysnila, a možná nikdy takové nebylo.

Už po cestě sem jsem tušila, že se nejedu s domem rozloučit, jak jsem tvrdila rodičům a nalhávala si možná i sama sobě. Ve skutečnosti jsem chtěla zjistit, jak se tu budu cítit, jestli si tu pořád, i po bezmála patnácti letech, budu připadat jako doma. Protože i když jsem s rodiči, sama, nebo s partnery bydlela na těch nejhezčích místech všemožně po světě, nikde jsem neměla ten pocit, jako tady. Nikdy jsem se nikde necítila tak spokojeně a bezpečně, jako tady.

Vlastně jsem v možnosti, že bych se sem nastěhovala, viděla mnohem víc. Vkládala jsem do této změny v životě mnohem větší smysl než pouhou změnu adresy. Když si mě po střední škole rodiče vzali k sobě a cestovala jsem po světě s nimi, cítila jsem se jako květina, kterou někdo utrhl a vláčel s sebou. Nikde jsem nedokázala být spokojená, šťastná a klidná natolik, abych to byla schopná i předávat lidem okolo sebe. 

 

A to se také podepsalo na všech mých vztazích. Žádný neměl dlouhého trvání. Kromě mého neklidu měl ale na vývoj mých vztahů pravděpodobně vliv i můj první vztah, který jsem měla ještě tady u babičky a dědy. S Davidem jsme se znali odmalička, bydlel nedaleko domu mých prarodičů. On byl můj první opravdový kamarád, on byl ten, kdo o mně věděl úplně vše, za ním jsem mohla jít s čímkoli a kdykoli a vždy tu byl pro mě.

David byl moje první láska, můj první kluk, první přítel, první milenec. A bohužel i první, koho jsem milovala, ale byla jsem nucena ho opustit. A i když jsem si sama sobě nalhávala, že první lásky nemají dlouhého trvání, nemůžou být tak hluboké a významné, a že mě ten smutek brzy přejde, nebyla to pravda. I teď, kdy jsem ho téměř patnáct let neviděla, a ani nevím, jak teď žije a vypadá, mi stačí na něho jen pomyslet a všechno je to zpátky, jako bych ho opustila včera.

Ze vzpomínek mě vytrhne zaklepání na dveře. Asi někdo ze sousedů viděl mé auto a touží po čerstvých drbech, co teď bude s naším domem. Obrním se, nasadím sousedský úsměv a otevřu dveře. Úsměv mi ale rázem spadne z tváře a vystřídá ho směsice překvapení a úžasu. I když je to patnáct let, poznala bych ho kdykoli a kdekoli. „Davide…?“ A najednou mě zaplaví pocit, který jsem tak dlouho nikde jinde nemohla najít. Konečně jsem zase zpátky doma.