Sourozenecká láska nebo klec?

Když jsme přišli o rodiče, mně bylo šestnáct a bráchovi čerstvě osmnáct. Měli jsme vlastně velký štěstí v neštěstí, protože jelikož byl brácha plnoletý, neskončili jsme v dětském domově, a mohl si zažádat o mé opatrovnictví.

Mohli jsme tak zůstat v našem rodinném bytě, kde jsme prakticky žili jen sami spolu, ale finančně i jinak nás podporovala celá rodina. Ze začátku se u nás střídaly obě babičky i s tetou, ale když si postupně ověřily, že se o sebe zvládneme postarat sami, začaly jejich návštěvy ubývat a vrátily se zase zpět do svých životů.

I když jsme měli velkou podporu v rodině, stejně jsme se s bráchou cítili, že jsme na všechno sami. Nebo ne na všechno, ale na ten ohromný smutek, co nás zavalil, a na to, vypořádat se s tím, že naše rodina už nemá čtyři členy, ale jen dva. Brácha a já. Tak malá, a tak zvláštní rodina, až bylo skoro divné, mluvit o nás jako o rodině.

Domácí práce a veškerý chod domácnosti jsme si poctivě dělili, v tom nebyl sebemenší problém. Problém ale nastal v tom, že brácha si na sebe vzal veškerou rodičovskou zodpovědnost a starost, a snažil se ji na mě aplikovat.

Jelikož mi bylo šestnáct, horko těžko bych takovou přísnost a diktaturu vydržela od rodičů, natož od staršího bráchy. Zpětně dokážu pochopit, že se o mně brácha hrozně bál a nechtěl dopustit, aby se mi něco stalo, a on za to nesl vinu, jenže v tu dobu se to s ním nedalo vydržet. 

 

Nechtěl mě nikam pouštět, nemohla jsem chodit se spolužáky a kamarády na diskotéky ani do kina. Když už jsem si vydupala, že půjdu s kamarádkami třeba jen na nákupy, musela jsem se mu každou hodinu hlásit, že jsem v pořádku. A o nějakých láskách nebo randění nemohla být ani řeč.

Jenže tím, jak mě musel mít neustále pod kontrolou, nikam mě nechtěl pouštět, a dokonce mě odmítal nechávat samotnou doma déle než na tu nejzbytněji nutnou dobu, o noci nemůže být už vůbec řeč, ničil tak i sebe.

Prakticky tím od sebe odstřihl všechny své kamarády, protože se pořád vymlouval, že nemá čas. A jeho vztahy vždycky brzo ztroskotaly, protože se brácha choval tak, jako by na něho doma čekalo malé dítě, o které se musí starat a musí ho hlídat. A to žádná mladá holka, která chce mít svého kluka jen pro sebe, nemůže pochopit. 

 

Dostali jsme se až do bodu, kdy jsem myslela, že už to s ním dál vážně nevydržím, a přestěhuju se radši k babičce. Pořád jsem měla bráchu ráda a viděla jsem, jak nás jeho opičí láska a ochranitelství ničí, jenže on si nedal říct, a já už nevěděla, co mám dělat. A to jsem mu nikdy nedala sebemenší důvod k jeho chování. I když jsem ho měla plné zuby, nikdy jsem mu neudělala něco natruc. Věděla jsem, že to taky nemá lehké.

Všechno špatné se ale brzy mělo obrátit k lepšímu, měla přijít naše záchrana a spása, náš strážný anděl. Brácha poznal Klárku. Nikdy za ni nepřestanu děkovat tam nahoru. To ona nás zachránila. Nezachránila jen bráchu, ale i náš vztah, a tím pádem i mě.

Klárka si totiž prožila něco podobného jako my, a naprosto chápala, jak se brácha cítí a čím si spolu procházíme. Nevím, jak to dokázala, ale brácha mi pomalu začal víc a víc důvěřovat, upouštěl mi otěže, a já jsem neměla sebemenší důvod k tomu, ho zklamat.

A teď je z mého milovaného bráchy ženatý mladý muž a každým dnem se jim má s Klárkou narodit holčička. Dokonce brácha pochopil, že každý už žijeme svůj život a potřebujeme svoje soukromí a svobodu, a svolil k tomu, abych v našem bytě zůstala sama, a oni bydlí kousek ode mě.

Teď zpětně už všemu rozumím. Chápu, jak se brácha cítil, co prožíval, a hlavně proč se ke mně tak choval. Nechtěl připustit, že by mohl přijít ještě o někoho dalšího. A i když jsme si spolu prožili velmi těžké a horké chvilky, náš vztah to jen posílilo. Teď nám náš vztah může kdekdo závidět, a já jsem vděčná za to, že mám toho nejlepšího bráchu na světě, a rodiče se tak postarali o to, abychom nikdy nezůstali na světě sami.