Budovat domov společně nebo se jen přistěhovat?

 

Byt, dům, pronájem, hypotéka, koupit, nekoupit, město, za městem? Víc pokojů, ale bez balkonu? Nebo s balkonem, ale za to menší byt? Levněji, ale více času strávit dojížděním? Dráž, ale ponechat si pohodlí? Řešit teď nebo počkat? A co budoucnost? Vejdeme se nebo se stejně budeme muset stěhovat?

Dostali jsme se do věku, kdy se bydlení nenásilně propašovalo na první příčky našich zájmů a diskuzí. Z různých stran je slyšet, jak okolí řeší, kde bydlet, jak bydlet, a kde na to vůbec vzít. Ani jsem nepostřehla, kdy se to stalo, že téma našich diskuzí se změnilo ze školních úkolů, přes výběr zaměstnání, až po řešení tak důležitých a dospělých záležitostí, jako je právě bydlení. Ano, asi jsme dospěli.

Nepozastavuji se ale nad tím, že mé okolí řeší bydlení, to je naprosto normální vývoj života. Co mě ale v poslední době trochu nutí k zamyšlení, je to, že se dozvídám stále o více případech, kdy se sám svobodný člověk, z převážné většiny mužského pohlaví, rozhodne ke koupi nebo stavbě nemovitosti, nebo ji dokonce už vlastní.

Chápu lidi, kteří už mají dost bydlení s rodiči, na kolejích a různého spolubydlení, a rozhodnou se si sami pronajmout byt. Proč ne, už chtějí mít své soukromí, svůj klid, své zázemí. Ale moc nerozumím tomu, že se svobodný mladý muž jen tak rozhodne, že si koupí nebo postaví dům. Jasně, na co čekat, když na to má, a chce se někam posunout. Jenže co pak jeho budoucí partnerka? 

Samozřejmě se najde spousta takových, které budou štěstím bez sebe, že jsou bez práce a můžou se jen nastěhovat do hotového. Dokonce to pro určité typy bude i jednoznačně výhoda. Svobodný mladý muž, s vlastním bydlením, kdo by to nebral. Jenže já na to pohlížím z trochu jiného úhlu.

Neřekla bych, že ve vlastním bydlení vidím přímo překážku, ale je to určitý závazek, který musíte při seznámení s novým partnerem brát v potaz. Najednou totiž odpadají diskuze o tom, kde a jak byste spolu v budoucnu chtěli bydlet. Už není moc prostoru pro kompromisy. Partner, který si právě dostavěl svůj vlastní dům, bude těžko přemýšlet o nějakém stěhování jinam.

A vám tak nezbývá než ho vzít jako kompletní balíček, i s tím, kde a jak budete možná v budoucnu bydlet. Přijdete o debaty, jestli je lepší dům nebo byt, jestli chcete žít ve městě nebo na vesnici, dokonce i o to, jak bude váš domov vypadat. Jestli budete mít balkon nebo terasu, jestli bude vaše kuchyň tmavá nebo světlá, a jestli v koupelně bude sprcha nebo vana. Všechno už totiž bylo rozhodnuto dávno před vámi, a bez vás. Vy přijdete do hotového. Pro někoho obrovská výhoda, já to ale tak nevidím. 

 

Bydlení je přece velká a důležitá součást vývoje partnerského vztahu. Je to první větší rozhodnutí, které váš vztah prověří. Také je to zkouška, při které poznáte vlastnosti partnera, které jste ještě neměli možnost objevit. A není to jen o hádkách o to, jaké dlaždičky budou v koupelně. Jde o celkový proces, který posilní váš vztah, sblíží vás.

Protože, co jiného by víc prohloubilo váš vztah než budování něčeho společného. Budujete svůj domov, svůj budoucí život, svoji rodinu, svoji budoucnost. A pokud se jen nastěhujete k partnerovi, o tohle všechno přijdete. Samozřejmě je možné, že vám partner dovolí něco změnit, vyměnit, ale pořád se stěhujete do jeho základu, není to váš společný základ.

A později může i přijít na nejhorší, kdy to budete svému partnerovi vyčítat. Že jste se do těchto končin nastěhovala jen kvůli němu, že jste nikdy na vesnici bydlet nechtěla, že se vám tady vlastně vůbec nelíbí, a že už máte dost té tmavé kuchyně a rozčiluje vás záchod v koupelně. Je jasné, že tohle všechno se může stát i ve společném domově, ale to už se rozčilujete trochu bez práva, protože jste přece vše vybírali společně.

Je jasné, že na situaci s bydlením má každý zcela jiný pohled. Co někomu bude vyhovovat a nad čím se ani nepozastaví, může druhého zarážet a trápit. Ve výsledku je stejně nejdůležitější, aby byl hlavně člověk sám spokojený, jak, kde a s kým žije, a ostatním do toho nic není.