Nejlepší rozhodnutí, nejhezčí rok, nejkrásnější dárek

 

Už několik dní, ne-li týdnů se ozývají rány z různých vzdáleností, a dnes to vypukne naplno, večer budou oblohu zdobit ohňostroje všech barev a tvarů. Je poslední den roku. Pro mě toho zatím nejhezčího, jaký jsem zažila. Neubráním se s úsměvem nevzpomínat na loňský silvestr.

Dost dlouho jsme si už psali, ale s takovou frekvencí, že jsem měla dojem, že si píšeme postaru dopisy. Nic jsem od toho neočekávala, brala jsem to jako takové kamarádské povídání. Ani mi nepřišlo, že by to někam směrovalo. Proto mě dost překvapilo, když jsi mě pozval, jestli bych nechtěla strávit silvestr u tebe, že budeš doma jen se svým psím společníkem. 

Zaskočilo mě to, ale ještě víc mě zaskočila moje reakce, že jsem souhlasila. Nikdy bych totiž nic takového neudělala, abych šla jen tak sama k někomu cizímu domů. Nechápala jsem, že teď mi to tak divné nepřijde, snad jsem měla dojem, že už tě znám z toho našeho psaní. Nebo mě do toho natlačil osud, který s námi už měl svoje plány. Ale ať už to bylo jakkoliv, jsem vděčná, že se to stalo, protože to, co jsme spolu zažili za ten poslední rok, jsem předtím nestihla ani v několikaletých vztazích.

Celý silvestrovský večer jsme propovídali, vůbec jsme neměli problém hledat společná témata. Proto jsme si uvědomili, kolik je hodin, až dost nad ránem, když už jsme byli dost unavení. Nabídl jsi mi, jestli bych u tebe nechtěla přespat. Tohle bylo už úplně mimo nějaké mojí hranice, ale jelikož jsem byla hodně unavená, a asi i opojená pocitem, jak dobře si rozumíme, jako bychom se znali už několik let, a hlavně jsem už nechtěla řídit, souhlasila jsem. 

 

Samozřejmě jsme noc strávili ve vší počestnosti, každý jsme spali v jiném pokoji. Na to, že jsem spala v cizím domě, s cizím člověkem, vyspala jsem se tak krásně, jako už dlouho ne. Ráno jsi nám připravil velkou snídani, ale pak už jsem vážně musela i chtěla domů. Potřebovala jsem tohle všechno zpracovat. Co se to vlastně děje, proč jsem to udělala. Zaskočil mě totiž pocit, který jsem ještě nikdy necítila. Přesto, že jsme se neznali ani dvacet čtyři hodin, cítila jsem se u tebe, s tebou, jako doma. Ale nutno podotknout, že jsem si to v sobě nějak srovnala, protože to, naštěstí, nebyla naše poslední společná snídaně.

Původně jsem ti chtěla dát můj dárek pod stromečkem, ale přišlo mi to takové moc okoukané, tak jsem se rozhodla, že na naše výročí to bude originálnější a klidnější. A že si ho budeme moct užít sami dva v klidu. Můj dárek, vlastně náš dárek, který opatruji a nosím ho pod srdcem.