Rodinná firma - bohatství nebo břemeno?

Budík zazvonil už asi před půl hodinou, ale Adam se pořád nemohl odhodlat udělat ten nepříjemný pohyb, odhodit peřinu a pustit na sebe chlad z místnosti. Se vstáváním měl problémy dennodenně, ale dnes to bylo mnohem horší. Dnes ho čekal velký den. Vlastně pro celou rodinu to byl velký den. A to ještě netušili, jaký poprask je čeká.

Co si Adam pamatuje, vedli rodiče rodinnou firmu. Nic jiného si ani pamatovat nemůže, protože firmu založili ještě předtím, než se on narodil. Rodiče se pokoušeli o sourozence, ale maminka několikrát potratila, a tak se museli smířit s tím, že Adam bude jedináček. Proto nebylo pochyb, kdo firmu jednoho dne převezme a bude ji řídit. A ten den měl být dnešek.

Když si Adam vzpomene na své dětství, jako první se mu vybaví, jak se prohání chodbami firmy. Jako malý kluk býval často nemocný, nemohl chodit do školky, prarodiče žili daleko, nebo ještě pracovali, a tak rodičům nezbývalo nic jiného než malého Adama brát s sebou do práce.

Adam na to vzpomínal rád, nic proti tomu neměl, ve firmě se mu vždy líbilo. Nejradši měl, jak se o něho staralo ženské zastoupení společnosti, a každou chvilku mu někdo podstrkoval nějakou sladkost. V tu dobu by ho ani nenapadlo, že mu zaměstnanci nekazí zuby tak úplně nezištně. Být zadobře se synem šéfů se může přece vždycky hodit. Taky je pravda, že několik zaměstnanců tam od té doby pracuje pořád, a upřímně, Adamovi není zrovna moc příjemné, když mu někdo v kuchyňce začne vypravovat, jak si ho pamatuje, když tu běhal takhle malý s autíčky. Jak by ho pak vůbec mohli respektovat? Připadal by si jako, když šéfuje své babičce. 

Když si po gymnáziu vybíral, na jakou půjde školu, tak nějak automaticky se předpokládalo, že to bude nějaká, která se mu bude hodit při vedení firmy. V tu dobu Adam ještě ani netušil kdo je, a co by jednou chtěl dělat, tak mu obor ekonomie a management přišel jako dobrý nápad. Čísla ho vždy bavila a lidi měl taky rád.

Jak už to tak ale bývá, během studií na vysoké škole se Adam začal poznávat, začal přicházet na to, kdo vlastně je, kam by chtěl směřovat, a co by chtěl dělat. A nepoznával jen sebe, dost důkladně a se zájmem začal také poznávat svou spolužačku Veroniku. S ní také začal víc cestovat a poznávat svět. A postupně se mu míň a míň líbila představa, že by se na zbytek života měl zavřít v jejich rodinné firmě, a vést ji do doby, než ji předá zase svému potomkovi.

Čas od času tenhle nápad začal zmiňovat před rodiči. Že se mu do vedení firmy ani moc nechce, a že by přece nebylo nic špatného na tom, kdyby si na to najali nějakého člověka zvenku. O cizím člověku ve vedení rodinné firmy samozřejmě rodiče nechtěli ani slyšet, a jeho pokusy spíš brali jako vtip a takové pošťuchování. Nikdy ani nezapochybovali o tom, že by Adam firmu nevedl, nebo snad dokonce vést nechtěl. 

Sám sobě si musel přiznat, že měl být důslednější, měl si s nimi v klidu sednout a všechno jim vysvětlit. Neměl to nechat zajít tak daleko. Dnes to bude ostuda, a bůhví, jestli mu to rodiče někdy odpustí. Ale pevně věřil, že ano. Že jednou, časem, ho snad pochopí. Přece jen v sázce bylo hodně, a on o ně nechtěl přijít. Jelikož byl jedináček, byl na ně dost vázaný, a oni na něj. Měli mezi sebou krásný a velmi pevný vztah, říkali si tři mušketýři. A on je nechtěl zklamat, rozhodně ne, ale zároveň nechtěl dopadnout jako oni.

Otočil se na druhý bok a prohlížel si vedle sebe spící Verunku. Měl v plánu si ji jednou vzít a mít s ní děti. A proto nemohl do firmy nastoupit. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli své budoucí manželce a budoucím dětem. Nechtěl pro ně život a dětství jako měl on. Ne, rozhodně si nemá na co stěžovat, nikdy nestrádal, nic mu nechybělo, ba naopak. Ale těžko nespojovat maminčiny potraty a tátovy dva infarkty se stresem ohledně vedení firmy.

Neměl jim to za zlé, věděl, že si rodinnou firmou splnili svůj sen. A vážil si jich za to, co dokázali, co vybudovali. Ale on tohle nechtěl. Nechtěl život, kde by svoje děti viděl maximálně, když spí. Nechtěl manželství, kde by hlavním tématem byl byznys, a nezbývalo by už na ty krásné, láskou naplněné chvíle. Chtěl svůj život strávit se svou rodinou, ne s cizími lidmi ve strohém, pracovním prostředí.

Chtěl pro svou budoucí rodinu jen to nejlepší. A protože věděl, že i jeho rodiče pro něj chtějí jen to nejlepší, věřil, že, i když to možná bude nějaký čas trvat, mu odpustí, a hlavně ho pochopí. Protože by rozhodně nechtěl svoje děti připravit o ty nejlepší prarodiče na světě.

Myslíte, že má tahle situace vůbec nějaké ideální řešení? Na jedné straně rodiče, kteří celý život dřeli, aby si splnili nejen svůj sen, ale aby také vybudovali finanční zázemí a jistotu pro své děti. Na straně druhé děti, které si svých rodičů váží, ví, co rodiče museli obětovat, aby se měli tak dobře, jak se mají. Ale přece jen rodinná firma byla sen rodičů, děti mají své sny, a většinou naprosto odlišné. 

 

Děti si nevybraly, komu se narodí, měly by se tak snad z vděčnosti „obětovat“ a rodičům vyhovět, i když to může zajít tak daleko, že své rodiče začnou postupně nesnášet, protože kvůli nim se musely vzdát svých snů? A pochopí rodiče, že i když pro své děti chtějí vždy jen to nejlepší, jejich děti jsou samostatně smýšlející jedinci, kteří by si o svém životě chtěli rozhodovat sami, a rozhodně to nemá nic společného s nevděčností, nebo s tím, že by si snad nevážili práce svých rodičů?