Ukradený sen

Toulám se ranním městem. Nikde nikdo, nikomu se nemusím vyhýbat, před nikým nemusím schovávat svůj obličej, z kterého by náhodný kolemjdoucí mohl hned vyčíst, že nejsem úplně v pořádku. Ale i přesto svůj obličej schovávám. Kapuci mám staženou hluboko do očí, až mám chvílemi problém vidět na cestu. Ale to pro mě není žádná překážka. Tohle je moje město, moje ulice, moje cesty. To já tu znám každý kout, já nespočetněkrát procházela všemi těmi schovanými uličkami. To já tu jsem doma. Ne on.

Z nebe se pomalu snáší líný déšť. Jako by se mnou sympatizoval, jako by někdo tam nahoře tenhle upršený den zařídil pro mě. Snad špatné svědomí? Kdyby ten někdo při mně stál tenkrát, nemusel by dnes zařizovat déšť. Když vám déšť zkazí svatební den, ostatní vás utěšují tím, že vám přece prší štěstí. Pch, takový nesmysl, taková slabá útěcha. Copak tohle snad může nějakou nevěstu uklidnit, když jí vlhnou pečlivě natočené vlasy a rozmazává se jí obličej?

Procházím zrovna přes náměstí. Tady jsme se poprvé potkali, vzpomínáš? Nevzpomínáš, teď už máš hlavu plnou úplně něčeho, nebo spíš někoho, jiného. Při tom prvním nesmělém pozdravu bychom těžko věřili, co spolu všechno zažijeme, prožijeme a přežijeme. Kdybychom to všechno tenkrát jen tušili, sešli bychom se vůbec, nebo bychom radši dělali, že toho druhého nevidíme, a rychle odkráčeli pryč?

 

Co by, kdyby. Takový kecy nemaj cenu. Nic z toho se už nedá vrátit. Bohudík, i bohužel. Strávili jsme spolu čtyři roky. Hodně? Málo? To je subjektivní. Pro mě až dost. Protože, i když se čtyři roky oproti celému životu můžou zdát jako kapka v moři, mě ovlivnily na celý zbytek života. A to zrovna není málo.

Za čtyři roky se toho dá i dost stihnout. A my toho taky dost stihli. Ty ses za mnou přestěhoval do mého města. Tenkrát mi to přišlo jako ten nejlepší nápad a největší důkaz toho, že to se mnou myslíš vážně. Teď už mám jiný názor. Ukradl jsi mi moje město, ukradl jsi mi můj klid, který jsem tu vždy cítila. Nechápu, proč si tu musel zůstávat. Teď abych se bála, že na tebe za každým rohem můžu narazit. A nejen na tebe.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, oba nás to dost zaskočilo, ale měli jsme ohromnou radost. Ty, stará škola, jak jsi o sobě rád prohlašoval, a já to na tobě milovala, jsi chtěl dodržet ten standardně zažitý postup „nejdřív svatba, potom děti“, a tak ses rozhodl mě požádat o ruku. Nemohla jsem být šťastnější, bylo to mé nejhezčí období v životě. Bohužel nemělo trvat nijak dlouho. 

 

To největší těšení se na miminko a plánování svatby, abychom ji stihli ještě před porodem, utnul nejčernější zážitek mého života. Připadala jsem si jak na horské dráze. Z toho nejvyššího místa, plného radosti, lásky, očekávání a smíchu, jsem se neuvěřitelnou rychlostí řítila střemhlav dolů, až na úplné dno. Potratila jsem.

A místo toho, aby nás to semklo, posílilo náš vztah, zabilo nás to. Oba jsme se uzavřeli do sebe, nedokázali jsme se na sebe ani podívat, nevěděli jsme, co máme dělat. Vidina krásné svatby, veselého děťátka a spokojené rodiny byla pryč. Smetl ji déšť. I ten den pršelo, jako dnes.

Zpoza rohu vjíždí na náměstí auto. Je ozdobené bílými stužkami a na kapotě sedí panenka symbolizující nevěstu. Z auta vystupuje krásná, drobná blondýnka s pečlivě natočenými vlasy, v romantických krajkových šatech. Když se natočí bokem, je jasně rozpoznatelné její vzdouvající se bříško. Ten pohled nevydržím, musím se odvrátit. Udělá se mi fyzicky zle, je mi na zvracení.

Tou nevěstou jsem měla být já. To ona mi ukradla můj sen. Ukradla mi mou svatbu, dítě, rodinu, Tebe.