Výdech, nádech

 

Pomalu kladla jednu nohu před druhou. Měla čas, nikam nespěchala. Teď už ne. Právě teď měla tolik času, kolik potřebovala. Voda už jí sahala po kotníky. Byla děsivě ledová, zařezávala se jí do nohou jako žiletky. Ale ona si to užívala. Konečně totiž něco cítila. Konečně byla tady a teď, naplno si vědoma toho, co dělá, kde je a co cítí. Konečně.

Pod nohama cítila ledový písek, do kterého se jí bořila chodidla. Sem tam našlápla nějaký kámen. Pomalu a opatrně pokračovala dál. Jedna noha před druhou, pravá před levou. Nejpomaleji, co dokázala. Tuhle chvíli rozhodně nechtěla uspěchat. Musí cítit každou vteřinu, každou kapku ledové vody, která jí už omývá lýtka, každé zrnko písku, které se propadá pod jejíma nohama, každé zachvění těla, které si nemůže zvyknout na ledovou vodu i vzduch, každý proud ledového vzduchu, který si pohrává s jejími vlasy.

Voda už jí stoupla těsně pod zadek. Proč tohle dělala? Proč byla zrovna tady a teď? Už toho měla dost. Všeho. Měla dost svého přítele, který jí jeden den nasliboval, co se do ní vešlo, a druhý den ho opět načapala v objetí další milenky z nekončící řady. Proč si tohle pořád nechávala líbit? Už ne. Dost! Už nikdy s ní nikdo nebude takhle zacházet, takhle se k ní chovat. 

Měla dost rodičů, kteří rozhodně nebyli rodiči, které by si vůbec někdo přál. Měla dost matky, která neuměla nic jiného než zdolávat jednu flašku za druhou. Měla dost otce, který je obě mlátil, a ji navíc odmala zneužíval. Už nemohla dál, tohle se nedá snášet. Tohle se nedá přežít. A už vůbec ne v tom žít.

Měla dost práce, kde ji šikanovaly kolegyně, které si myslely, že kvůli své kráse má nějaká privilegia u šéfa. Měla dost šéfa, který si myslel, že mu beztrestně projde sexuální obtěžování jen díky jeho postavení, a vědomí, že ona tu práci tolik potřebovala.

Měla dost všeho. Takhle si svůj život nepředstavovala. Čím si to všechno zasloužila? Co, kdy, komu provedla, že se jí takhle mstí? Copak toho chtěla tolik? Copak je něco míň než ostatní lidi, aby taky neměla nárok na normální, klidný život? 

 

Malé vlnky jí dávaly ledové polibky na rty. Jako by si s ní chtěly hrát, jako by ji vábily mezi sebe. Stačí jen otevřít pusu, zavřít oči a udělat poslední krok. Hladina se jí nad hlavou uzavřela. Tma, ticho, zima. Svíravé, ledové objetí.

S lapáním po dechu a s řezavou bolestí v plících se vynořila nad hladinu. Ne, neměla v plánu se utopit. Tak slabá nebyla. Nebo právě na to slabá byla? Potřebovala se jen pořádně nadechnout. Znovu a čistě. Chtěla znovu zažít první nádech, jako když se narodila. Toužila po tom, znovu nabrat dech. Dýchala dlouze a zhluboka.

Tohle je nový začátek, nové nadechnutí, nový dech do nového života. Nádech, výdech, a pořád dokola. Tohle si bude opakovat pokaždé, když jí bude dech zase docházet. Ale pevně věřila, že už se to nestane. Už ne. Už to nikdy znovu nenechá zajít takhle daleko. Už se k ní nikdo takhle chovat nebude. Odteď už ne. Nový první nádech znamená nový život. Její vlastní život, do kterého už jí nikdo z toho minulého nebude zasahovat. Teď už jim to nedovolí. Teď už ne.