Minulost, přítomnost nebo budoucnost?

 

Minulost, budoucnost, přítomnost. Říká se, že se nemáme otáčet za minulostí, hledět do budoucnosti, ale užívat si přítomnosti. Ale proč? Je to pravda? Já s tím tak docela nesouhlasím.

Prožívat přítomnost opravdu v přítomnosti mi přijde jako pěkně složitá činnost. A hlavně, jak dlouho taková přítomnost trvá? Mrknutím oka zmizí, a je z ní rázem minulost. Samozřejmě za to může čas. Čas, který letí jako splašený a nezastaví ho nic. I když se nám při různých činnostech může zdát, že se čas zrychluje nebo zpomaluje, není tomu tak, čas je spravedlivý, a pro všechny stejný.

Kdybychom se měli řídit tím, co se říká, neměli bychom se ohlížet za minulostí. A zrovna to mi přijde jako velká škoda. Copak je něco lepšího než, když ty krásné chvíle můžete prožívat znovu a znovu? V přítomnosti si je třeba ani tak neužijete, nestačíte je dostatečně prožít, protože jako mávnutím kouzelného proutku jsou rázem pryč. Ale pak, někde v klidu, třeba po cestě z práce, nebo v posteli před spaním, si můžete celý den přehrát v hlavě jako film, a znovu si všechno pořádně připomenout a opravdu uvědomit. A hlavně, vzpomínky a zážitky už vám nikdy nikdo nevezme.

 

Protože, když se něco právě teď děje, často, než si to skutečně stihneme uvědomit, je to pryč. Vzpomeňte třeba na svou první pusu, chycení za ruku nebo objetí. Často je to tak rychlé, že si ani nestačíte uvědomit, že se to skutečně stalo. Ale pak, když nad tím zpětně přemýšlíte a vybavujete si ty krásné okamžiky, můžete je prožívat znovu a znovu, a užívat si z toho ten příjemně hřejivý pocit třeba klidně až do další pusy nebo objetí.

Představte si třeba, že máte kamarády, se kterými se vídáte jen párkrát do roka. A najednou byste se neměli ohlížet na vaši společnou minulost. Co by vám pak zbylo? Jak by vypadaly vaše další sešlosti bez veselých, někdy i trapných, vzpomínek na ty předchozí? Nebo si vezměte pár, který musí být na nějaký čas odloučen. Rozhodně jim jejich společně prožité okamžiky v minulosti pomáhají přečkat chvíle, kdy nemohou být spolu. 

 

A nehledět do budoucnosti? To mi přijde taky jako pěkná hloupost. Neříkám, že je dobré mít neustále hlavu v oblacích, ale co by to byl za život, kdybychom nemohli snít o budoucnosti? Vždyť to je přece ten nejlepší lék, vyhlížet lepší zítřky, když se nám právě teď zrovna nedaří. Jak by se nám snášely těžkosti dneška, když bychom se nemohli spoléhat na to, že přijde lepší zítřek?

Chápu, jak je to ve své podstatě myšleno. A není správné, abychom se nechávali ovlivňovat minulostí, kterou už nezměníme, nebo se moc upínali na budoucnost, která je ještě nejistá. Ale vzpomínat, udržovat si vzpomínky a vyprávět je dál, protože, kde bychom bez vzpomínek byli, jak bychom vůbec věděli, co jsme zač a odkud pocházíme, a těšit se na budoucnost, snít a představovat si, mi přijde stejně tak důležité, jako prožívat kouzlo přítomného okamžiku.

Takže, až vám zase bude někdo vykládat, že nejdůležitější je přítomnost, ano, bude mít pravdu, ale vy budete vědět svoje. Protože minulost i budoucnost můžou být stejně příjemné a hřejivé jako přítomnost. Všechny tři jsou stejně důležité, a jedna bez druhé by nemohla existovat.