Není nutné přesně vědět, co od života chceme

 

Jako by to bylo včera, přesně si pamatuju samu sebe, když mi bylo kolem dvaceti a mluvila jsem o své budoucnosti. Nikdy jsem neměla, jako holky v mém okolí, přesně jasno, co od života chci a jak by měl vypadat. Tak nějak jsem cítila, že kdybych se upínala přesně jen na to, co chci, mohla bych se okrádat o překvapení a krásné nečekanosti, které bych si sama nikdy nedovedla ani představit, ale život už je prostě takový, a naplánuje vám, co sám uzná za vhodné. Těšila jsem se na všechno to krásné, co má pro mě život připraveno, a nechtěla jsem to omezovat nějakými svými konkrétními sny a přáním.

Chtěla jsem svému životu nechat otevřené možnosti, neupínat se jen k té jedné variantě z nespočetně možných. Neměla jsem jasno v tom, jestli chci jednou žít v domě nebo v bytě. Nevěděla jsem, kolik přesně chci mít dětí, a už vůbec ne, jak se budou jmenovat. Netušila jsem, jakou chci mít svatbu, ani jak by měl vypadat můj ženich. Nezajímalo mě, v kolika se budu vdávat, a kdy přijdou na řadu děti. 

Většina mých kamarádek můj přístup k životu nechápala. Už od dětství měly jasnou představu o tom, jak bude jednou vypadat jejich svatba. Věděly, jaké vlasy, oči a vlastnosti bude mít jejich budoucí manžel. Přesně měly naplánováno, kam se po svatbě přestěhují, jestli budou bydlet ve městě nebo na vesnici, v domě nebo v bytě, kdy přesně a kolik dětí budou mít a jak se budou jmenovat. Nutno podotknout, že v tomhle měly jasno v době našich středoškolských studií, kdy byla jejich budoucnost i ženichové ještě daleko v nedohlednu.

Copak je nenapadlo, že do toho všeho má co mluvit i jejich budoucí partner? Že i on bude mít nějaké své sny a plány, a že si těžko nechá všechno nalinkovat od své potencionální manželky? O tom všem by přece měli partneři rozhodovat spolu, společně, jde o jejich společný budoucí život. A partnerský život přece je o kompromisech a vzájemném porozumění.

A i kvůli dost odlišnému pohledu na svět a budoucnost, jsem se vždy cítila trochu odstrčeně od ostatních, jak kdybych žila v jiném vesmíru než oni. Teď už ale vím, že můj pohled a přístup byl naprosto v pořádku, a jsem neskutečně ráda, že jsem se nenechala ostatními strhnout a pevně jsem si stála za svým, protože se mi to nad míru vyplatilo. 

 

Jak jsem ale nevěděla, co přesně chci, měla jsem naprosto jasno v tom, co nechci. A tím se pak i vlastně logicky trochu vytříbilo to, co chci. Věděla jsem, že nechci být celý život nespokojená se svým životem. Že nechci mít domov plný křiku a hádek, jak jsem to znala z domova. Že nikdy nechci dopustit to, aby z našeho vztahu vyprchala vzájemná úcta, podpora a respekt. Že nechci, aby členové mojí rodiny byli nespokojení, nešťastní a neměli k sobě vzájemnou důvěru.

A když se teď rozhlédnu kolem sebe, jsem tak ráda, že jsem si šla za svým. Protože, i když samozřejmě můj život nebyl vždycky růžový, můžu s klidem říct, že nic z toho, co jsem nechtěla, ve svém životě opravdu nemám. Jsem vážně vděčná za to, že úplně bez ostychu, ale s pokorou, můžu přiznat, že jsem šťastná a spokojená. Proto, až vám někdo bude tvrdit, že musíte vědět, co od života chcete, nenechte se vyvést z míry, když to ještě přesně nevíte. O nic nejde, není potřeba vědět všechno dopředu. Stačí, když si budete jistí ve svých hodnotách a stát si za nimi, a budete vědět, co naopak ve svém životě rozhodně nechcete, a ono už to nějak dopadne.