Na kole za štěstím

 

Hned ráno u snídaně mě to napadlo, a nepustilo celý den. Byl jeden z těch nádherných předletních dní, kdy už je krásně teplo, ale ještě není to úmorné vedro, kdy se vám do ničeho nechce. Takový ideální den na vyjížďku na kole.

Nemohla jsem se dočkat, až konečně dodělám veškerou práci, kterou dnes musím mít hotovou, a konečně budu moct zaklapnout notebook a vyrazit. Připravila jsem si pití, oblékla se do sportovního oblečení, upletla si culík a nasadila kšiltovku. Hurá, konečně můžu šlápnout do pedálů.

Měla jsem tyhle svoje projížďky moc ráda, dokonce snad i o trochu radši než svoje procházky sama se sebou. Vždycky jsem si u toho dokonale vyčistila hlavu a na nic nemyslela. Vlastně ani nevím proč, ale prostě mi to nešlo, nedokázala jsem rozumně poskládat myšlenky k sobě. A to se mi stávalo opravdu zřídkakdy, brouzdat ve svých myšlenkách jsem dokázala téměř nonstop. Ale při sólo procházkách a projížďkách ne.

A o to jsem měla tyhle činnosti radši. Protože někdy jsem už vyloženě potřebovala vypnout hlavu, a hlavně ten hlásek v ní, který měl rýpací a diskutující službu prostě pořád. Ale, když jsem šlapala do pedálů, nebo se jen tak procházela po okolí, hlásek byl asi líný a zůstal doma. A když jsem se vrátila, měla jsem myšlenky srovnané prakticky bez práce. A navíc jsem udělala něco nejen pro své psychické zdraví, ale i to fyzické.

Na kole jsem se logicky dostala dál než pěšky, proto jsem si mohla dovolit jet pokaždé jinou trasu. Vždy jsem se těšila, jaké zákoutí, které ještě neznám, ve svém okolí objevím. Takže jsem se při svých vyjížďkách i vzdělávala a rozšiřovala si obzory, doslova 😊. Mělo to jen samá pozitiva.

Teda až do doby, kdy jsem si tak v klidu, pomalu projížděla obytnou zónou, kochala se novými domy a představovala si, ve kterém by se mi krásně žilo s mou budoucí rodinou, a najednou se mi kolo zadrhlo. To snad ne, spadl mi řetěz. To se mi ještě nikdy nestalo, a upřímně, moc jsem nevěděla, jak si s tím poradit, aniž bych se celá neodřela a nezašpinila.

Ani jsem si nevšimla, před kterým z těch domů jsem zastavila, ale měli psa, protože na mě začal pěkně štěkat. To jsem ještě tak potřebovala, poutat na sebe pozornost. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší kolo prostě odtáhnout někam mimo domy, ale kam jsem dohlédla, konec ulice jsem neviděla. Musím to prostě zkusit znovu nasadit přímo tady. 

 

„Nepotřebujete pomoc?“, ozvalo se někde za mnou přes ten ohlušující štěkot. Hlas nečekal na odpověď, vyšel z vrat a mířil si to ke mně. „To nic není, jen nasadíme zpátky ten řetěz. Ale jak tak koukám, možná byste se chtěla trochu opláchnout?“ Nezmohla jsem se ani na slovo. Nabízí mi pomoc s kolem nebo rovnou svoji koupelnu a postel? Asi na mně byla moje zmatenost a zaraženost dost vidět, protože se rozesmál a ukázal na hadici na své zahradě.

Moje ruce nevypadaly zrovna nejčistěji, takže mi bylo trapné odmítnout. Když jsem se opláchla, nabídl mi, jestli bych se nechtěla i něčeho napít, že si zrovna udělal čerstvou limonádu. Nevím, co mě vedlo k tomu mu věřit a vlézt na zahradu k úplně cizímu chlapovi. Snad to, jak se choval ke svému psovi, nebo to, že jsem pochybovala, že by v tak velkém domě žil sám, a určitě se každou chvílí někde vynoří jeho manželka nebo dokonce děti.

Jenže, když jsme chvíli seděli na jeho terase, nikdo se neobjevil. Ptal se mě, kam vlastně jedu a jestli takhle sama jezdím často. Pak přišla řeč na to, proč mladý muž bydlí sám v tak velkém domě. Prý začali dům stavět s přítelkyní, ale ta si rychle uvědomila, že vlastně do baráku, na vesnici a usazovat se ještě nechce, a nechala ho v tom. On se nakonec rozhodl ve stavbě pokračovat, měl to i jako dobrou terapii po rozchodu. A teď už jen čeká na tu pravou, která by mu pomohla z jeho domu vytvořit domov pro jejich rodinu.

Poslouchala jsem cizího muže, jak o sobě vypráví, a přistihla se, že mi jsou jeho názory a pohledy do budoucna víc než sympatické. V podstatě popisoval můj vysněný budoucí život. Když se začalo stmívat, uvědomila jsem si, že bych měla vyrazit domů, že to ještě kousek cesty mám. 

 

 

Při loučení jsem mu poděkovala za pomoc a příjemné povídání, a vůbec mi nepřišlo, že bychom se znali sotva pár hodin. Nějak jsme oba nevěděli, jak to ukončit, až se on podíval na mé kolo a navrhl mi, že kdybych chtěla, rád by mi při příští vyjížďce dělal společnost. S úsměvem dodal, aby mi měl kdo pomoc se spadlým řetězem. Proti tomu jsem nic nenamítala a nadiktovala mu svoje číslo.

Když jsem pak vyrazila na cestu domů, neustále jsem si musela dokola přehrávat posledních pár hodin. Nechápala jsem, co se to událo. Jak to, že já, která se s cizími lidmi nikdy nikde nevybavuje, najednou k cizímu muži vleze až na zahradu a klidně si tam s ním vypráví jako se starým známým? 

 

A jak to, že jsem vůbec nezaváhala, když navrhl, že bychom se mohli ještě vidět, a ještě mu sama nadiktovala svoje telefonní číslo? Nepoznávala jsem se, ale přistihla jsem se, že se celou cestu usmívám, a navzdory večernímu chladnému počasí, mě uvnitř příjemně hřeje nepopsatelný pocit.