Nedorozumění

 

Nedorozumění, tak snadno vznikne, a tak těžce se vysvětluje.

Myslíte, že mohly vznikat nedorozumění i v době psaní dopisů? Asi rozhodně, ale dokážete si představit, jakou dobu a kolik listů to muselo stát, než se to vysvětlilo?

Kdežto v dnešním instantním světě by se mohlo zdát, že je to hračka. Všechno běží rychle, tak proč by ne i snadno. Můžeme napsat zprávu a v tom samém okamžiku ji může dostat kdokoli a kdekoli, klidně na druhé straně světa. Ale je to výhoda? Nebo právě naopak?

Už si nepíšeme dopisy, na které bychom museli čekat dny nebo týdny, můžeme spolu komunikovat snadno a rychle, v tom daném okamžiku, a přesto nemusíme být vedle sebe. Ale je to skutečně výhoda? Rychle se s někým domluvíme, že se sejdeme, a stejně rychle a snadno to můžeme na poslední chvíli zrušit. Jak bychom ale asi schůzku rušili na poslední chvíli v době dopisů, když to trvá nějaký den, než dopis přijde? To jsme si sakra museli rozmyslet, co píšeme a co slibujeme, pokud jsme nechtěli vypadat jen jako nějaká slibotechna, na kterou není spolehnutí, a na domluvený sraz možná dorazí a možná taky ne.

Určitě se vám už někdy stalo, nebo někomu blízkému, že se s ním druhý rozešel přes zprávu. Zdá se vám to normální? Jsou určité situace, kdy rozhodně není vhodné, a už vůbec ne slušné, využívat dnešní vymoženosti. A nemyslím tím, že máte začít psát dopisy, určitě záležitosti se dají řešit jen osobně.

 

A pokud přece jen není z nějakého důvodu možné si něco vysvětlit osobně, připravte se na to, že psaním vytvoříte další a další nedorozumění a zmatky, spíš, než byste vyřešili to původní nedorozumění.

Ať už chceme pět chvály na dnešní vymoženosti, a neříkám, že si je nezaslouží, osobní kontakt prostě nedokáže nahradit nic na světě. Můžeme se snažit sebevíc, sepisovat slohovky, házet jednoho smajlíka za druhým, ale neverbální komunikaci, postoj těla, výraz obličeje, pohled z očí do očí, tím prostě nikdy nenahradíme.

Smajlíci nám sice mohou dopomoct dotvořit náladu nebo smysl konverzace, ale nikdy to nebude takové jako tón vašeho hlasu, to, jak se při tom tváříte. Na jedné straně může psát někdo něco ve vtipu, s úsměvem na rtech, s dobrým úmyslem, a na druhé straně si to dotyčný přečte jako urážku. A přesně tak opačně. Když budeme za každou větu sázet smajlíka usmívajícího se od ucha k uchu, vytvoříme tím pro druhou stranu dojem, že je vše v nejlepším pořádku, ale přitom nám mohou právě z očí proudit potoky slz.

Když někomu chceme vyjádřit city a pocity, které k němu cítíme, můžeme do textu přidat hromadu zamilovaných smajlíků, ale nahradí to snad jediné láskyplné obejmutí nebo sladkou pusu? Pokud se dostaneme do situace, kdy mezi námi vznikne při psaní nedorozumění a my se budeme snažit „pohádat se“ po chatu, může se stát, že to nebude mít konce, nebo to jeden zkrátka ukončí a přestane odpovídat.

 

 

Ale kdybychom si to vysvětlili osobně, s pohledem z očí do očí, doplněné tónem hlasu, výrazem ve tváři, postojem, držením hlavy a rukou, možná by nám stačilo k vyjasnění jen pár vět, a hned bychom pochopili, jak to ten druhý myslí, co se nám snaží říct, a co ho trápí. Jenže při psaní nám hrozí stoprocentní riziko toho, že jedna strana něco vyšle, a druhá přijme něco naprosto odlišného. Protože hlavně v hádce je strašně jednoduché pochopit si vyjádření druhého podle svého, a vzít si z toho, přizpůsobit si jen to, co se mi zrovna hodí.

Může to znít jako naprosté klišé, slyšeli jsme to už nespočetněkrát, víme o tom, možná se tím snažíme i řídit, ale ať se tomu budeme chtít vyhnout sebevíc, nejde to. Komunikace je jednoduše základ všeho. Ať se nám to líbí nebo ne. A to, jak komunikace verbální, tak neméně důležitá je i ta neverbální. A právě o tu nás dnešní svět často připravuje. Schováváme se za obrazovky, povídáme si přes písmenka, a pak se snadno stane, že stačí jen pouhých pár písmenek, a nedorozumění je na světě. A pak stojí tolik sil, námahy, vysvětlování, nervů, slz a trápení, než se jedna hloupá věta o pár písmenkách vysvětlí. A někdy se už nemusí vysvětlit nikdy.

Buďme rádi, jaké máme v dnešní době vymoženosti, že můžeme komunikovat s kým chceme, odkud chceme. Ale nezapomínejme na to, co funguje odjakživa, jeden upřímný úsměv vydá mnohem víc než tisíc poslaných smajlíků. A i když je fajn, že spolu můžeme komunikovat, i když zrovna nejsme spolu, udělejme si na sebe čas, posaďme se proti sobě, dívejme se z očí do očí, užívejme si přítomnosti toho druhého, jeho objetí, jeho tepla, a povídejme si. 

 

Je to ta nejsložitější a zároveň nejjednodušší věc na světě. Mluvit, mluvit, mluvit a mluvit. Protože, když spolu nebudeme mluvit, ten druhý nám do hlavy nevidí, neví, co si myslíme, jak se cítíme. A pokud si to neřekneme, budeme si stále jen domýšlet a domýšlet, a vytvářet další a další nedorozumění, místo toho, abychom se jednou jednoduše zeptali, a vyřešili to jednou provždy.