Sen, nebo realita?

 

Vidím mladý pár sedící na sedačce před televizí. Program nerozeznám, ale asi není zajímavý, protože muž i žena se každý dívá do svého telefonu. Nemluví spolu, dokonce se ani nedotýkají, každý sedí na jedné straně nevelké pohovky.

Ona se ho zeptá, co by si dal k večeři. Poté, co otázku znovu zopakuje, se jí podaří upoutat jeho pozornost. Místo odpovědi na položenou otázku ale uslyší jen pouhé co, protože sice zbystřil, že mu něco říká, ale už neslyšel, na co se ho ptala. Když zopakuje otázku potřetí, dozví se, že je mu to jedno.

S povzdechem jde do kuchyně sama něco vymyslet a připravit. Když mu podává talíř, ani nepoděkuje, jen zabrumlá, že mají zase studenou večeři.

Když dojedí, ona odnese nádobí, a potom, co uklidí kuchyň, se jde vysprchovat. Ve sprše vzpomíná na jejich začátky, kdy ji téměř denně chodil do koupelny překvapovat a dávali si společnou sprchu. Kdy to udělal naposledy? 

Obleče se do pyžama a jde si lehnout. Kdy naposledy usínali spolu? Kdy si dali pusu na dobrou noc? Kdy si popřáli sladké sny, nebo si před spaním povídali?

Ráno se probudí a on už vedle ní neleží. Jak moc by si přála přitulit se do jeho teplé náruče a užívat si nedělní ráno válením se v posteli. Zabolí ji vzpomínka, jak jí kdysi dělával snídaně do postele. A jak skoro každý víkend vyráželi na nějaký výlet. Kde ty časy jsou? Kam se poděly?

Jsou ještě mladí, ale chovají se jako manželé po dvaceti letech. Pokud se zrovna o něčem nedohadují, tak mlčí. Místo, aby žili spolu, žijí vedle sebe. Ne jako milenci, partneři, pár, ale jako dva spolubydlící, kteří si nemají co říct.

Tolikrát se mu už snažila vysvětlit, co jí vadí, co jí trápí. Ale ve většině případech to skončilo hádkou. Nenechal si to vysvětlit, nechtěl ji poslouchat. Pořád dokola si stál na svém, že on nic špatně nedělá, že se chová úplně normálně, že nechápe, proč ona pořád hledá problémy tam, kde nejsou.

Jak vyjít s člověkem, který neuzná své chyby? A navíc, jen co zmíníte něco, co by ho jen trochu kritizovalo, nebo se ho dotýkalo, hned se uráží místo, aby se snažil problém řešit nebo se nějak domluvit? 

Už nevěděla, jak dál. Jejich vztah byl jako na houpačce, hádky, usmíření, chvíli se všechno zdálo v pořádku, ale pak znovu. Jen co ho upozornila na něco, co by ráda změnila, co jí vadí, byli zase zpět v dohadování. Už jí to tak splývalo, že jí přišlo, že jedna hádka přechází plynule v další a další, že už je ani nestačí prostřídat smířlivé období.

Bylo jí líto zahodit to všechno pěkné, co spolu prožili, tolik hezkých chvil a vzpomínek, tolik plánů do budoucna, tolik nesplněných snů. Pořád si myslela, že by to mohlo jít, že to zase urovnají, dají všechno do pořádku, jen se musí naučit v klidu komunikovat. Po kolikáté už ale? Ignorovala svůj vnitřní hlas, svou intuici, která jí říkala, že by ten nefunkční vztah měla ukončit, že si jen nalhává, že to bude lepší. Ať odejde, dokud je čas, že se tak připravuje o něco pěkného, opravdového, co na ni ještě čeká.

Nedbala ani na své pocity, které měla, když na ně dva myslela. Potlačovala to vnitřní sevření, které přicházelo čím dál častěji, snažila se nevnímat to, že je nešťastná, že ji pokračování a protahování něčeho, co už dávno nefunguje, jen ničí. Nechtěla si přiznat, že kvůli němu není šťastná, necítí se dobře a spokojeně, neusmívá se tolik, co dřív.

Otevřela jsem oči a dívala se do stropu. To byl hodně divný sen. Nedokázala jsem se ale zbavit toho utrápeného a stísněného pocitu z toho snu. Proč? Vždyť já s tím nemám nic společného, ten sen nebyl můj, nebyl o mně, o nás. Pak jsem se ale otočila a uviděla vedle sebe prázdný polštář. A v tu chvíli mi to došlo, zavalila mě pravda a uvědomění jako těžký balvan. Najednou jsem věděla, co musím udělat, a to co nejdřív, pokud se chci zachránit a být zase šťastná.