Věřím a vím...

Hned od začátku, co jsme se poznali, jsi nikdy neměl problém mluvit o dětech, právě naopak. Nebyl jsi jako ostatní kluci, které jsem poznala do té doby, pro ty byly děti a rodina pomalu zakázané téma, něco, co se jich rozhodně ještě netýká. Proto jsem taky už byla poučená, a na toto téma nikdy nezaváděla řeč jako první. O to víc mě překvapilo, když jsi na to sám zavedl řeč. Nevadilo ti o tom mluvit a nikdy ses netajil tím, že si děti a svou rodinu přeješ. A to byl taky jeden z důvodů, díky kterým jsi mě tolik zaujal.

Vlastně to téma v naší konverzaci vyplynulo naprosto přirozeně, protože ses dětem věnoval ve svém volném čase. Vedl si dětské kroužky a jezdil na dětské tábory. Přiznám se, že jsem si tě nejprve mezi dětmi moc neuměla představit, do té doby, než jsem poznala tebe, jsem totiž nikdy své partnery ve společnosti dětí neviděla. 

 

Pak jsi mě ale jednou vzal na nějakou vaši akci a já tě viděla mezi dětmi. Choval ses tak přirozeně a k dětem tak krásně, trpělivě a pozorně. V ten okamžik jsem se do tebe ještě o trochu víc zamilovala, a taky jsem si byla stoprocentně jistá, že budeš ten nejlepší táta pro naše děti, jakého jsem si vůbec mohla kdy přát, a v kterého jsem už ani nedoufala. 

 

A možná právě o to víc se teď trápím. I když bych se asi tak jako tak trápila pořád stejně. Ale to, že ti nedokážu splnit tvoje, i moje, největší přání, mi láme srdce. Pořád dokola si pokládám ty stejné otázky. Proč my? Vždyť jsme oba v naprostém pořádku. Oba jsme zdraví, jsme šťastní, milujeme se. Tak proč? Proč se nám to pořád nevede? Proč k nám nechce přijít naše vytoužené dítě? Není snad ještě ten správný čas? Ale lepší si už nedovedu představit. Navíc by to bylo dítě z čisté lásky, narozené milujícím rodičům, kteří si ho moc přejí. Tak proč nám tento zázrak není souzen?

Dívám se, jak si balíš na váš tábor. Už zase mi odjíždíš. Utíkáš za „svými“ dětmi, jak tak rád říkáš. Ale já na tobě vidím, jak moc tě trápí, že nemáš to jedno své vlastní doma. Vždycky přijíždíš tak veselý a plný radosti, vyprávíš mi, co všechno jste s dětmi zažili, jak se jim, co vedlo a nevedlo, čím tě opět dokázaly překvapit. A je mi jasné, že bys tak moc rád takhle mluvil o svém, o našem, dítěti. Že bys moc chtěl být pyšný na naše dítě.

Já to ale nevzdávám. Věřím. Vím, že jednou se nám to povede. Možná to nebude tak brzy, jak jsme doufali, ale bude. Cítím, že o tu naši nejvysněnější roli nebudeme připraveni. Vidím nás, jako šťastné a spokojené rodiče. A tebe jako toho nejhodnějšího a nejtrpělivějšího tátu na světě. Věřím a vím, že se nám to splní. A snad už to bude brzy.