Sedím pod dekou, před sebou mám na stole sklenici s ledovým čajem (miluju paradoxy), za oknem prší. Poslouchám uklidňující klepot kapek o okno. Jako by mi říkaly, že je vše v pořádku, že tak to zkrátka mělo být, že ještě ani zdaleka není všemu konec. Jako by vždycky věděly, kdy mají přijít, přijít a podpořit mou náladu. Vědí, kdy potřebuji jen sedět, v tichosti, ve tmě, poslouchat jejich symfonii a přemýšlet. Nechat se unášet myšlenkami, jak se jim zlíbí. Přichází, odchází, chvíli zůstanou. Ale zase nepřemýšlet až moc. Přes moc hlasité myšlenky bych mohla přestat vnímat déšť.
Dnes, a už i několik dní zpátky, mými myšlenkami rezonuje jedno téma. Zklamání. Zklamat sebe nebo druhé? Nebo se nechat zklamat? Být zklamána? Klamána? Lámána?
Kolikrát už mě někdo zklamal? To bych snad ani nedokázala spočítat. Ale kolikrát jsem někoho zklamala já? To už netuším vůbec, protože přímo do očí mi to nikdo neřekl.
Kolikrát už mě někdo zklamal? To bych snad ani nedokázala spočítat. Ale kolikrát jsem někoho zklamala já? To už netuším vůbec, protože přímo do očí mi to nikdo neřekl.
Jenže, je vůbec možné, aby nás někdo zklamal? Co to zklamání vůbec je? A má někdo jiný tak mocné schopnosti, že by mohl za naše zklamání? Ono je totiž strašně jednoduché své smutky a naštvání hodit na někoho jiného. On za to může! To on mě zklamal! Ale je to vážně tak?
Zklamání není nic jiného než naše vlastní očekávání, která vkládáme do druhých kolem sebe. A jak oni k tomu pak přijdou? Nejen, že většinou vůbec netuší o našich očekáváních, ale i kdyby o nich věděli, není jejich povinností nám je splnit. Zklamání jsou pouze převlečené naše představy a očekávání, která vkládáme do ostatních, a oni je nemůžou nebo nechtějí splnit. Za zklamání si z většiny můžeme my sami, protože jsme očekávali, že se ten druhý bude chovat, mluvit, tvářit a jednat podle našich představ. Ale to on přece nikdy nemůže dokázat, neumí nám číst myšlenky, netuší, co my od něho očekáváme, jaké představy si do něho promítáme, bez jeho vědomí.
Ale i přesto, že si za zklamání můžeme z velké části sami, neznamená to, že by to o to míň bolelo. Protože ať se snažíte sebevíc, stejně nikdy alespoň malému očekávání a představám neuniknete. Vždyť už, když o nějakém člověku přemýšlíte, poznáváte ho, logicky si o něm začnete skládat obrázek, vymýšlíte, jaký by asi mohl být, dokreslujete si to, co ještě nevíte. A pak přijde, takový, jaký je, takový, jaký byl i v tu dobu, kdy vy jste mu přikládali vlastnosti a chování, které on nikdy neměl. A vy už máte jen dvě varianty. Buď se smířit s tím, jaký doopravdy je, nebo si dál namlouvat, že v něm někde určitě budou skryté i ty vlastnosti, které si přejete, aby měl, a pak se ale nedivit, až přijde to velké zklamání, když se toho nikdy nedočkáte.
Když si ale přiznáme, že jsme to s našimi představami a očekáváním trochu přehnali, nezklameme pak sami sebe? Nebudeme si to mít za zlé, že jsme si zase špatně vybrali? Nezačneme si nadávat, že za všechna ta zklamání si stejně můžeme sami?
Zklamání není nic jiného než naše vlastní očekávání, která vkládáme do druhých kolem sebe. A jak oni k tomu pak přijdou? Nejen, že většinou vůbec netuší o našich očekáváních, ale i kdyby o nich věděli, není jejich povinností nám je splnit. Zklamání jsou pouze převlečené naše představy a očekávání, která vkládáme do ostatních, a oni je nemůžou nebo nechtějí splnit. Za zklamání si z většiny můžeme my sami, protože jsme očekávali, že se ten druhý bude chovat, mluvit, tvářit a jednat podle našich představ. Ale to on přece nikdy nemůže dokázat, neumí nám číst myšlenky, netuší, co my od něho očekáváme, jaké představy si do něho promítáme, bez jeho vědomí.
Ale i přesto, že si za zklamání můžeme z velké části sami, neznamená to, že by to o to míň bolelo. Protože ať se snažíte sebevíc, stejně nikdy alespoň malému očekávání a představám neuniknete. Vždyť už, když o nějakém člověku přemýšlíte, poznáváte ho, logicky si o něm začnete skládat obrázek, vymýšlíte, jaký by asi mohl být, dokreslujete si to, co ještě nevíte. A pak přijde, takový, jaký je, takový, jaký byl i v tu dobu, kdy vy jste mu přikládali vlastnosti a chování, které on nikdy neměl. A vy už máte jen dvě varianty. Buď se smířit s tím, jaký doopravdy je, nebo si dál namlouvat, že v něm někde určitě budou skryté i ty vlastnosti, které si přejete, aby měl, a pak se ale nedivit, až přijde to velké zklamání, když se toho nikdy nedočkáte.
Když si ale přiznáme, že jsme to s našimi představami a očekáváním trochu přehnali, nezklameme pak sami sebe? Nebudeme si to mít za zlé, že jsme si zase špatně vybrali? Nezačneme si nadávat, že za všechna ta zklamání si stejně můžeme sami?
A dá se vůbec zklamání vyhnout? Podle mě nedá. Copak si dokážete představit, jak byste se třeba začali stýkat s novým partnerem a nevkládali si do něho a do vašeho vztahu žádná očekávání? To snad ani není možné. Chceme si představovat společnou budoucnost, máme očekávání, jak by se k nám měl chovat, co od něho chceme, co chceme pro něj. Bez očekávání a představy, co od vztahu, partnera a života chceme, bychom nikdy nepřišli na to, jestli se k nám daný partner vůbec hodí, jestli se alespoň nějaké naše představy shodují.
Po čase ale bohužel může přijít zjištění, že jsou naše představy natolik rozdílné, že i kdybychom se snažili sebevíc, budoucnost to nemá. A pak přichází zklamání. Někdy větší, někdy menší. Někdy přejde po pár dnech, jindy to trvá mnohem déle. A někdy se ze zklamání nevyléčíme ani za několik let, ani celý život. Pořád nás to při vzpomínce bude bolet.
Je těžké si přiznat, že si svým chováním jen svoje zklamání prohlubujeme. A že je někdy lepší udělat jedno rázné rozhodnutí, smířit se se zklamáním a vypořádat se s ním než pokračovat v tom, co nefunguje a čekat, že se něco změní. A nakonec to zklamání bude mnohem větší a mnohem víc bolet. Nejtěžší je totiž přiznat si sám sobě, že ten druhý člověk nemá s našimi sny a představami nic společného. Že to jen my si do něho promítáme své sny, o kterých on nemá nejmenší tušení, natož, že by nám je mohl nebo chtěl splnit. Je potřeba si uvědomit, že pokud odejde ten člověk, neodejdou i naše sny, on si je nevezme s sebou. Naše sny o budoucnosti budou stále v nás. Jen zase odložené na neurčito, čekající na toho správného člověka, který si zaslouží, abychom si ty naše sny plnili s ním.
Po čase ale bohužel může přijít zjištění, že jsou naše představy natolik rozdílné, že i kdybychom se snažili sebevíc, budoucnost to nemá. A pak přichází zklamání. Někdy větší, někdy menší. Někdy přejde po pár dnech, jindy to trvá mnohem déle. A někdy se ze zklamání nevyléčíme ani za několik let, ani celý život. Pořád nás to při vzpomínce bude bolet.
Je těžké si přiznat, že si svým chováním jen svoje zklamání prohlubujeme. A že je někdy lepší udělat jedno rázné rozhodnutí, smířit se se zklamáním a vypořádat se s ním než pokračovat v tom, co nefunguje a čekat, že se něco změní. A nakonec to zklamání bude mnohem větší a mnohem víc bolet. Nejtěžší je totiž přiznat si sám sobě, že ten druhý člověk nemá s našimi sny a představami nic společného. Že to jen my si do něho promítáme své sny, o kterých on nemá nejmenší tušení, natož, že by nám je mohl nebo chtěl splnit. Je potřeba si uvědomit, že pokud odejde ten člověk, neodejdou i naše sny, on si je nevezme s sebou. Naše sny o budoucnosti budou stále v nás. Jen zase odložené na neurčito, čekající na toho správného člověka, který si zaslouží, abychom si ty naše sny plnili s ním.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)