Ten pocit...

 

 

 

Už tu byl zase. Ten pocit. Pocit, že chce od všeho a všech utéct a být jen sama. Sama se sebou. Sama sebou. Před sebou neutíkala, to ne. Ale tak moc by chtěla utéct před svými zmatenými myšlenkami. Jenže to nejde. Nebo ne tak snadno. Myšlenky jdou všude s vámi. Ale můžete je alespoň omezit nebo odsunout určitými činnostmi.

Často svým pocitům a myšlenkám nerozuměla. Třeba právě dnes. Dozvěděla se od kamarádky radostnou novinu, a místo toho, aby se radovala a těšila, začal v ní převládat smutný, melancholický pocit. Ne, žárlivost to nebyla, kamarádce to přála, a hlavně to u ní nebyl žádný neočekávaný životní krok. I tak ji to ale zaskočilo a od té chvíle, co s ní mluvila, byla nějaká rozhozená. 

 

V hlavě se jí honily všelijaké myšlenky a nitro jí zaplavovaly různorodé pocity. Zase se cítila, jako by jí ujížděl vlak. Jako by všichni ostatní okolo ní žili ten opravdový život, jen ona pořád stála na startovní čáře, ne a ne se moct rozběhnout, a před sebou viděla už jen jejich záda.

Okolo ní přibývaly svatby, děti, domy a jí se při každé další takové fotce zastesklo. Zamrzelo ji, že ona si musí ještě počkat, a vůbec neví, jak dlouho. Pořád věřila, že na ni to taky jednou čeká. Že se dočká toho správného partnera, svatby, dětí, a třeba i toho domu. Však si svůj život ani jinak nedokázala představit. Netoužila po vzrůstající kariéře, chtěla mít svůj spokojený rodinný život. A nikdy nepřestala věřit, že se jí to, po čem tolik touží, jednou splní, v ten správný čas, jen někdy to dalo víc námahy než jindy.